Rozhovory
Nejnovější

Zdeněk Troška: Tehdy mi prorokovali, že na Slunce, seno se nikdy nikdo dívat nebude!

Letos uplyne 37 let od natočení prvního dílu ze slavné košilaté trilogie Slunce, seno, jahody. Zdeněk Troška děj zasadil do malé, jihočeské vísky, z které pochází a v níž žije dodnes. Proč se mu tehdy „kritici“ vysmívali, a proč ho nemají rádi ani dnes? Jak tráví letošní léto a co chystá?

Zdeňku, kde se ve vás tehdy vzal ten nápad natočit komedii z rodné vísky a zapojit do toho hlavně místní?

Vzniklo to tenkrát v podstatě jako taková malá sázka. Když jsem viděl italskou rádoby komedii Cukr, med a feferonky, což byla neskutečná blbost, tak jsem jako tehdy začínající režisér na Barrandov prohlásil, že klidně zvládnu natočit taky takovou, ale českou, hezkou veselou taškařici. Řekli mi, abych se tedy předvedl, ale ať si nemyslím, že mi na to bůhví jaké peníze nedají.

Cukr, med a feferonky

Nenechal jste se odradit?

Ne, naopak. Sbalil jsem svůj školní scénář »Ta naše vesnička česká«, spolu s Petrem Markovem jsme ho přepracovali, dali nám malý štáb a vyrazili jsme k nám do Hoštic u Volyně, vísky, kterou tenkrát vlastně nikdo neznal. Když jsem dal scénář přečíst mamince Růžence, která byla vždycky můj první čtenář, kritik, tak položila brejle na stůl a řekla: „Taky jsi tam o nás všechno psát nemusel.“ To byla ale známka toho, že v tom poznala naše sousedy, babičky, tetičky a bylo.

I tuhle legendární scénu s králíkem Zdeněk Troška zažil jako malý kluk. Foto. Archiv filmu

Takže jste kromě už známých herců oslovil své příbuzné, známé a šlo se točit.

Ano. A vlastně půlka Hoštic bylo příbuzenstvo s maminčiny a půlka s otcovi strany. Na tu dobu, když si vydělali sto korun denně k důchodu, to byly velké peníze. A my Češi, co bychom za peníze neudělali, takže nakonec rádi šli. Ale už tehdy jsem se potýkal s ´kritiky´, kteří říkali, že to stejně nemá cenu, že to bude blbý, ale v podstatě – ať on si to natočí, stejně se na to nikdy nikdo dívat nebude… Kde jsou dnes ti kritici a kde jsou moje filmy. (smích)

Vy prý ale Slunce, seno, jahody sám moc rád nemáte. Proč?

Protože mi z toho vystřihali asi deset minut materiálu. Pak mi mocipáni spílali, že jsem urazil socialistický venkov, socialistické ženy, a dokonce socialistického faráře. Dokonce mi hrozil distanc. Ale naštěstí rozum zvítězil a diváci sami rozhodli, co se jim líbí a co ne.

Nepřehlédněte:  Miroslav Táborský: Sestra mne pronajímala za žvýkačku!

Následoval druhý a třetí díl a vaše trilogie se stala legendou. Je to asi nejsledovanější komedie vůbec. Kritici však zůstali?

Ano, ti jsou věční a vděční (smích). Mě ale opravdu, ale opravdu nezajímají. Ať si píšou, co chtějí, já si taky píšu a točím, co chci. Víte, kdyby to byla opravdu věcná kritika, rád se poučím, zamyslím, ale tohle? A když pak zjistíte, že ´někteří, takzvaně slovutní kritici´ mají kritiku napsanou ještě dřív, než padne první klapka vašeho filmu… pak škoda slov…

Vám dodnes tisíce lidí píšou a říkají, že ta trilogie je tak uvěřitelná, že jste to určitě musel točit podle nich. Že jste se neskutečně trefil.

Ano, říkají nebo píšou: Pane Troška, vy jste musel znát naši babičku, maminku, tetičku, protože ona přesně byla jako ta – Škopková, Konopníková nebo Keliška, a tak dále… V každé vsi, ve městě najdete nějaké takové lidi, postavičky, vztahy, situace. To nebylo jen v Hošticích a okolí, co jsem v podstatě jen zažil, vyposlechl, hodil na papír a pak natočil.

Patříte k lidem, kteří chodí a umí se dívat okolo sebe. Vnímáte lidi, jejich dikci, vyjadřování a dokážete skvěle přenést do svých filmů, ať už pohádek či komedií i ty situace.

Jak jste to správně řekl – stačí se jen dívat kolem sebe a naslouchat. A když má člověk trochu fantazie, dovede si to přenést do humorné nadsázky. A je to. Hotovo dvacet. Jakýpak copak. (smích)

Film je takový malý podvod

Ve Vašich filmech jsou vždy krásné lokace, místa, kde natáčíte, ať už je to město, vesnice, pohled na rybník, louky, lesy. Má to vztah i k úspěchu daného filmu?

Rozhodně má! Jsem rád, když mně diváci děkují právě za tyto krásné záběry našeho venkova, přírody. Ať dělám komedii, pohádku, prostě i to má svůj smysl a v tom filmu to hraje důležitou roli. Kdo říká, že nezáleží na interiérech a exteriérech, ale hlavně hercích, dialozích a roli, tak lže. Proto se taky z Hoštic stalo poutní místo. Pořád sem jezdí stovky a stovky lidí a chtějí vědět,kde bydleli Škopkovi a Konopníkovi. Kudy si Venca vezl Blaženu na motorce, kde bydlela Keliška. Jen faru a okno, z něhož zpívala řídící Hubičková, kterou hrála Jiřina Jirásková, u nás nenajdete. Obojí jsme točili v nedaleké Dobrši. Film je zkrátka takový malý podvod, ale divák to nepozná. To, co se zdá ve filmu velké, jako hoštická náves, je ve skutečnosti malé. A některé scény, které vidíte, se točí jinak, jindy a jinde. Jinak faru tu máme, ale třicet let chátrala. Konečně má majitele, kteří ji opravují. Takže jsme tenkrát hledali a našli právě tam.

Nepřehlédněte:  Mónica Sofia: Miluji boty a vaše vanilkové rohlíčky!
S Helenou Růžičkovou při natáčení trilogie Slunce, seno. Foto: Archiv Z. Trošky
S Helenou Růžičkovou při natáčení trilogie Slunce, seno. Foto: Archiv Z. Trošky

Jak moc je těžké přesvědčit třeba majitele domů, bytů, luk, lesů a rybníků, aby je propůjčili k filmování?

Ne vždycky je to jednoduché, ale chtěl bych jim všem touto cestou poděkovat za ochotu a podporu při natáčení. Zatím se nestalo, že by nás někdo někam nepustil natáčet. Tedy až kromě jedné instituce, kdy šlo o kostel… Ale jinak, lidi sami nám ukazují nebo posílají malebná místa zajímavosti v okolí, které by mohly filmové záběry ozvláštnit.

Hlášky z vašich filmů známe dobře. Ze Sluncí, sen, Kameňáků, ale i poslední trilogie Babovřesky. Jaké z nich používají diváci nejčastěji hlášky?

(Dlouhý smích) Ano, i tyhle filmy osm let od natočení prvního dílu, už dozrály a hlášky zlidověly. Třeba přípitky drben – na vzbuzení lítosti, nebo Dáme si uršulum proti šakalům, Vejdi a neuškoď. Nebo velebnosti, měl jsi tu štěnici. Odposlech přerušen… Ze Sluncí, sen, lidi hodně používají: Sodoma, Gomora, nebo Hnus jeden fialovej, ale samozřejmě, Neser mě, Blaženo, nebo ti jednu fláknu. Lidi to znají na zpaměť a to je pro mě jako pro režiséra a autora to největší ocenění. Co nějací Lvi, sochy a podobně, ale divák v kině, u televize. To je ten Oscar, ta největší cena.

Na co se u natáčení vždy nejvíce těšíte?

Na setkání se skvělými přáteli před kamerou i za kamerou, na krásný čas filmových prázdnin či dovolené uprostřed půvabných jižních Čech. A taky na jídlo. Máme vždycky skvělý catering a to je opravdu „nebe v hubě“. A to já můžu. Pro mě největší dovolená je to natáčení. Pak přichází ta postprodukce, to už mě zase až tolik nebaví, ale bez toho to nejde. Ale ten samotný ruch, děj, situace, to je to, co miluju. Kdybych mohl, točím pořád.

Nepřehlédněte:  Psychoterapeutka Sládková: Seniory ničí osamělost!

Letos nic netočíte, může za to koronavir? A co chystáte na příští rok?

Letos máme pauzu. Takže čtu, chodím na houby, stíhám nějaké besedy, setkání s přáteli. Jím, vařím a spím. (smích). Ale zároveň s mým kolegou a pomocným režisérem Markem Kališem chystáme scénář. Máme několik nápadů, ať už na zase hezkou českou komedii nebo i na líbeznou, českou milou pohádku, kde na rozdíl od života, vždy dobro vítězí nad zlem… Uvidíme, co bude příští rok. Ale rádi bychom něco spáchali. Tak držte všichni palce.

Dramata a zimu už nikdy

Neláká vás režie seriálů, divadla nebo třeba muzikálů?

Neláká. Dostal jsem mnoho nabídek na režii muzikálů, ale mně stačil jeden, Hamlet v Divadle Kalich. Ale seriál, řekněme historický, bych si rád zkusil. Nicméně dneska už možná ani to ne. Už je mi tolik, kolik mi je. Asi zůstanu u těch komedií a pohádek.

Co byste nikdy režírovat – natáčet nechtěl?

Věci, které mě neoslovují. Dramata o rozervané duši, temno a šeď. A jednou jsem se zařekl – když jsme kdysi točili Krakonoše a lyžníky, že zimní film už nikdy. A já opravdu říkám, už nikdy! I kdyby mě mučili. Sám nemám zimu rád. Miluju jaro a ještě víc léto. Zkrátka, když svítí slunce, voní seno a rostou jahody…(smích)

Vaší velkou kamarádkou byla herečka Helena Růžičková. Myslíte na ni asi často, že?

Pořád. Neustále? Není den, abych si na Helenku nevzpomněl. Ona byla neskutečná. Vtipná, srdečná, nesmírný talent. Uměla i zařvat, uměla se i, jak říkala zdravě nas… naštvat. Uměla i vynadat, ale vždycky tak nějak hezky. A taky se s ní radím. Pořád, když třeba řešíme natáčení, scény. Tak si říkám: Co by tomu tak řekla Helena. A ono se vždycky v těch zásadních situacích ty věci nějak tak vyvrbí a mám někdy pocit, že ona to tam odkudsi ze shora řídí a pomáhá nám.

Máte nějaké životní krédo, kterým se řídíte?

Tak kromě toho slavného – Žít a nechat žít, protože to je to nejdůležitější a nejsvobodnější, to, které milovala právě Helenka. Říkal vždycky – a je to veliká pravda: Nikdy nezapomínejte na úsměv! Je to světlo, které při pohledu do očí prozradí, že je srdce doma…

S Růžičkovou pojilo Trošku dlouholeté a blízké přátelství. Foto: Archiv Z. Trošky
S Růžičkovou pojilo Trošku dlouholeté a blízké přátelství. Foto: Archiv Z. Trošky

Tagy
Pokračovat ve čtení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Close
Close