Rozhovory
Nejnovější

Radka Stupková: Herectví je řehole, seriály za odměnu!

Herečka, dabérka, režisérka a kantorka Radka Stupková je veselá, energická dáma a ve svých oborech, kterými se zabývá, velká profesionálka. Sice si kdekdo může myslet, že jde o herečku tzv. „malých rolí“, nicméně kdekoli se objevila, vždy zazářila. Jak se má, jak prožívala koronavirovou situaci a na co se těší? Na to jsme se jí zeptali.

Radko, kde vzniklo to rozhodnutí, že se chcete dát na hereckou dráhu?

Já už jsem to mnohokrát v rozhovorech zmiňovala, že mi to bylo zjevně předurčeno už při porodu. (smích). Když jsem totiž prvně spatřila světlo světa, prý jsem tak křičela, že než mě pan doktor předal mamince řekl: ta má ale silný hlas, to bude buď herečka nebo žižkovská domovnice. (smích) A ta herečka se mi zdála jako lepší varianta. Pochopitelně jsem navštěvovala různé dramatické kroužky, hodiny zpěvu atd.

Takže volba byla jasná odjakživa?

V podstatě ano, protože mě to od dětství moc bavilo a pedagogové tvrdili, že mám talent o jiném povolání jsem vlastně ani moc neuvažovala. A pak ta představa, že nebudu muset brzy ráno vstávat a budu mít dva měsíce prázdniny byla lákavá. Ovšem realita je jiná. Mnohdy vstávám dřív, než do kolbenky a sedm let už jsem neměla dovolenou. Ale tu práci miluji.

Mnoho seriálových rolí

Mezi Vaše první role před kamerou patří ty v seriálech nebo filmech jsou role Leť, ptáku, leť, Smrt stopařek, Láska z pasáže, Mladé víno, ale také Bakaláři, Bambinot, Druhý dech a mnohé další. Jak na tohle období vzpomínáte?

Bylo to období mých začátků. Většinu ze jmenovaných jsem točila ještě během studia na konzervatoři nebo těsně po absolutoriu. Seznamovala jsem se s prací před televizní a filmovou kamerou. Všechno bylo nové, úžasné a člověk měl pocit, že je hvězda. Zvlášť když měl možnost s těmi opravdovými pracovat a oni se k vám chovali jako k rovnocenné kolegyni. Alespoň já na to měla štěstí. Hned v první televizní inscenaci s názvem „V pozdním dešti“ jsem hrála s Libuší Švormovou, Oldřichem Víznerem a Čestmírem Řandou st. V Bakalářích jsem hrála v několika povídkách a jedna z nich s názvem „Světáci“ byla vyhlášena jako nejlepší bakalářská komedie. Hrála jsem v ní po boku Jiřího Krampola, Pavla Soukupa a paní Ireny Kačírkové, která mi hrála maminku. Já měla vůbec úžasné filmové maminky. V televizní inscenaci „Nota Bene Jan“, to byla Blanka Bohdanová a ve filmu „Prodavač humoru “ zase Nina Divíšková. Ve zmiňovaném seriálu „Bambinot“ se to hvězdami jen hemžilo a já mohla být mezi nimi. Takže vzpomínky na tohle období jsou krásné!

Silnou stránkou Radky Stupkové je také dabing. Foto: Archiv R. Stupkové

V průběhu dalších let jste se postupně objevovala i v dalších Diskopříběh, Byl jednou jeden polda, Čas dluhů, Jak ukrást Dagmaru, Život na zámku, Pojišťovna Štěstí, Život je ples a podobně. Proč ale energická a sympatická herečka nedostává větší a trvalejší role v seriálech současné doby?

A také Případy 1. oddělení, Ohnivé kuře, Ordinace v Růžové zahradě nebo Modrý kód. V posledních dvou zmiňovaných seriálech jsem dokonce hrála několikrát. A proč nedostávám větší a trvalejší role? Na to by měl odpovědět spíš nějaký režisér nebo lépe producent. I když jsem zaregistrována v několika castingových agenturách, nikdy jsem nebyla pozvána na žádný casting na televizní seriál. Na film asi dvakrát, na reklamu několikrát a také jsem jich pár natočila, ale na seriál nikdy. Dnes je to s tím obsazováním složitější. Do divadla se na vás 90 procent režisérů podívat nepůjde, o producentech nemluvě. Nejspíš je to vše o správných kontaktech a štěstí.

Takže je to o štěstí nebo o náhodě, i když třeba někdo nemůže?

Základem je štěstí a lobbing

Tak například jednu z rolí v „Ordinaci v Růžové zahradě“,  drsnou podnikatelku Guričovou jsem získala tak, že do role byla původně obsazena jiná herečka, která tu roli nezvládla a údajně se zhroutila. A protože tyto dva díly zrovna režírovala režisérka, s kterou jsem se znala z divadelního projektu a na natáčení hořel plán, navrhla mě a já to přijala, i když to bylo téměř ze dne na den a role byla i textově dost náročná. Paradoxní bylo, že když jsem přišla na plac byl tam úplně jiný režisér a někteří kolegové se zpočátku na mě tvářili dost nedůvěřivě. Ale vzhledem k tomu, že natáčení frčelo – jedna zkouška – dvakrát dobrá, jejich nedůvěra se brzy rozplynula. Po natáčení mě moc potěšili, že mi sami od sebe vyslovili uznání a pochvalu. Ale trvalejší roli mi to bohužel nepřineslo.

Nepřehlédněte:  MUDr. Štěpán Svačina: Do 30 let tu máme jiné nemoci!

Není to škoda, protože šikovných a charismatických herců je poměrně dost, ale málokdo dostane šanci?

Myslím si, že dnes je to opravdu hlavně o kontaktech, o tom, zda vás někdo někomu doporučí, tzv. zalobuje. (smích). Nebo musíte mít tolik sebevědomí sami na sebe nějak upozornit. Já jsem bohužel nikdy příliš sebevědomí neměla. Když už máte to štěstí, že se objevíte v nějakém seriálu ve větší roli, máte šanci, že si vás někdo lépe zapamatuje, divák oblíbí, a tím, že jste častěji na očích, máte i větší šanci na další práci. Proto se možná v našich seriálech točí pořád ten samý okruh herců. To nejsou z mé strany kyselé hrozny, jen logická úvaha. Když se hledá energická baba kolem 55let, tak kdo vás napadne na první dobrou … pochopitelně ty, které máte častěji na očích. Sází se na již osvědčenou jistotu a možná není čas, a nebo chuť objevovat jiné tváře. Řekla bych ale, že herectví je řehole, seriály pak za odměnu. Že si vás někdo všimne, že jste dobrý a máte štěstí.

Na kterou spolupráci s nějakými dobrými kolegy vzpomínáte nejraději?

Bylo jich dost. Ale musím přiznat, že moc ráda vzpomínám na spolupráci s panem režisérem Jiřím Krejčíkem a Julem Satinským na filmu „Prodavač humoru“. S oběma byla velká legrace. A i když je to už pěkná řádka let, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. On byl totiž pan režisér Krejčík pěkný „škudibík“ (smích) a 90 procent svých zuřivých výlevů, o kterých se dnes vyprávějí legendy, jen hrál. A já to hned odhalila. Když začal pouštět hrůzu, tak jsem se smála a nic jsem si nebrala osobně.

Stupková pracuje i pro televizi v rámci pořadu Studio kamarád. Foto: Archiv R. Stupkové

Přátelství s Krejčíkem

Takže se neurazil?

Vůbe ne, on to ocenil, a tak se z nás stali přátelé. Nikdy nezapomenu na scénu, kterou nám připravil, když jsme s Julem Satinským přišli ráno na plac. Přiběhl k nám, na sobě měl košili s kravatou a bílé trenky s červenými puntíky. V ruce aktovku a scénář a povídá: Pojďte sem vy dva, já jsem včera ještě přemýšlel a složil jsem báseň. To tam musíme někam zakomponovat. Já vám ji musím zarecitovat, já se na to i oblékl, abych to umocnil, tak poslouchejte. Načež začal s velkou vášní recitovat: „Přátelé, soudruzi, bratři rudí, já už vím, já vím, a proto volám do všech stran….“ My koukali z Julem jako blázni a nevěřili vlastním uším. A pak jsem poprvé slyšela onu památnou větu: „Proletáři všech zemí. polibte si prdel (smích) Na to se vážně nedá zapomenout!

Byl někdo, kdo pro vás byl takovým tím velkým profesním vzorem?

Já si totiž myslím, že pokud je někdo váš velký vzor, snažíte se mu co nejvíce připodobnit, být jako on. Ale já jsem tohle nikdy nepociťovala, takovou tu touhu. Samozřejmě jsem obdivovala spoustu hereckých osobností, jejich kvalitu i talent, ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych chtěla být třeba druhá Medřická, Bohdalová nebo Janžurová. Vždy jsem chtěla být sama sebou, uvěřitelná, profesionální, se svými gesty i vyjadřovacími schopnostmi. A snad se mi to i daří. (smích)

Vy jste se také vrhla na dabing. Namluvila jste stovky filmů a Vaším hlasem u nás mluví třeba Nastassja Kinski nebo Julie Ormindtová. Je vám dabing třeba bližší než film nebo seriál?

A nesmíme zapomenout na mou oblíbenou Jeniffer Coolidge alias Stiflerovu mámu z filmu Prci, prci, prcičky, kterou dabuji i v seriálu Dvě socky a v mnoha dalších filmech. A jestli je mi dabing bližší než film a seriál? Řeknu to takhle – dabing je jedna z disciplín herecké profese, která mě pochopitelně velmi baví a dostávám v ní mnohem více příležitostí, než ve filmu a seriálech. Dabing je v podstatě můj denní chleba, který mi mimochodem moc chutná. Kde jinde můžete být během jednoho dne poníkem, patoložkou, bláznivou učitelkou, miminem a 80letou babkou. Jedině v blázinci, anebo v dabingu. Ta druhá varianta je lepší, protože za to ještě dostanete honorář. (smích).

 A co divadlo? Prošla jste několika scénami, i těmi velmi slavnými. Co Vaše role tam?

Začínala jsem v Divadle A. Dvořáka v Příbrami, kde jsem si opravdu zahrála spoustu krásných rolí… Lysistratu v muzikálu Nejkrásnější válka, Mášu v Ostře sledovaných vlacích, Hermii ve Snu noci svatojánské, Ketty ve Lhářce a mnoho  dalších. Po nabídce na hostování ve Vinohradském Divadle v Praze jsem se rozhodla jít tzv.na volnou nohu. Ve Vinohradském Divadle jsem hostovala čtyři roky. Bylo to jedno z nejkrásnějších období, protože mě tam všichni kolegové zvučných jmen přijali bez problémů mezi sebe a každou novou sezónu se ptali jestli už jsem „jejich“, jestli jsem už podepsala angažmá.

Nepřehlédněte:  Pavel Poulíček: pracujeme i na příjezdu Tigera Woodse
S kolegy herci a kantory z Mezinárodní konzervatoře Praha Michaelou Dolinovou a Václavem Upírem Krejčím. Foto: Archiv R. Stupkové

Angažmá ve Vinohradském

Opravdu, třeba i Jiřina Jirásková?

Ano, dokonce i paní Jirásková, ta se pokaždé podivovala a říkala, že nechápe proč tak šikovná holka už není právoplatným členem souboru. A paradoxní na tom bylo, že když se stala ředitelkou, šla jsem tedy za ní s žádostí o angažmá a ona mi řekla, že jsem opravdu talentované děvče a soubor si mě oblíbil, ale ona bohužel do souboru teď potřebuje mladé děvče tak do 25let a mně bylo 26. To už jsem ale také hostovala v Semaforu ve skupině pana Jiřího Suchého, hrála pod Pragokoncertem ve skvělém představení „Vdovy“, pod PKS v představení „Pirueta“ a zároveň pracovala jako moderátorka v Českém rozhlase – Regina Praha. Krátce na to jsem na mnoho let zakotvila v Divadelní společnosti Josefa Dvořáka. To byla nejen bezva škola komiky po boku Pepíčka Dvořáka, ale také moc hezké období, protože tam byla tehdy opravdu fajn patra, např.Láďa Potměšil, Iva Hüttnerová, Pavlína Filipovská, Míša Dolinová, Karel Gult. Užili jsme si spoustu legrace nejen na jevišti, ale i mimo něj. Zahrála jsem si tam např. Haničku v Lucerně, ale rozhodně to nebylo klasické podání a to mě právě moc bavilo. Jak se dá pracovat s klasickým textem absolutně neklasicky. A moje srdcovka byla Káča v představení Čochtan vypravuje, což byl vlastně muzikál Divotvorný hrnec. Bylo to hezké období.

Jste také producentka umělecké scény Starbag. Kde, s kým a co – jaký žánr hrajete?

Společnost Starbag jsem založila po revoluci kvůli jednomu muzikálovému projektu, ve kterém jsem měla hrát a zároveň se podílela na jeho organizaci. Jenže co čert nechtěl, během příprav a castingů jsem si způsobila vážný úraz kotníku a téměř půl roku nechodila a dalšího půl roku rehabilitovala. Bohužel kolegové nedotáhli projekt ke zdárnému konci a tak Starbag zůstal na delší dobu ležet ladem. Já totiž nikdy producentkou být nechtěla. Jsem především herečka a chci se věnovat hlavně tomu co mi nejvíce sedí. Ovšem když nastane situace, kdy nedostáváte mnoho příležitostí, nemáte ty správné kontakty, navíc já si nikdy neuměla říct o práci nebo roli, tak nezbývá než být kreativní a příležitost si musíte vytvořit. A tak jsme s mojí kolegyní Zuzanou Kožinovou napsaly komedii s názvem Nežárli! a spolu jí také pod Starbagem vyprodukovaly. Komedie se s úspěchem hrála nejen v Praze, ale i na zájezdech asi 6 let. 

Takže žánr je primárně komediální?

Preferujeme komedie právě proto, že si říkám, že lidé mají v soukromém životě starostí dost a do divadla by si měli přijít odpočinout a pobavit se. A že i nad zdánlivě všedními věcmi se lidé mohou od srdce zasmát. O tom svědčí naše nová komedie, kterou už jsem produkovala sama – Jmenuje se „Kdy to bylo naposledy?“. Napsal ji francouzský autor Emmanuel Robert Espalieu a režíroval Jaromír Janeček. Vřele jí doporučuji zejména párům žijícím v dlouhodobém svazku. Je to skvělá absurdní komedie, která navíc ukazuje mužům mnoho důvodů, které v manželství často podceňují, aniž by si uvědomovali, že jim přitom může jít o život. 😃 V této komedii se mnou hraje kolega Jan Szymik a po představení se nás už mnohokrát diváci ptali, jestli jsme manželé i v osobním životě. Tak nejsme! V Praze tuto komedii hrajeme pravidelně v Divadle Bez Hranic, ale vyjíždíme i na zájezdy.

Ve své divadelní hře studia Starbag s kolegou Janem Szymikem. Foto: Archiv R. Stupkové

Režisérkou i producentkou

V dnešní době je ale přeci velmi těžké produkovat divadlo, představení a ještě hrát…?

Je a není. Záleží na projektu… Například v komedii „Kdy to bylo naposledy?“ jsem byla stoprocentní producentkou, vyprodukovala jsem jí sama na vlastní náklady, dokonce bez sponzorů. Nebyla to zrovna levná záležitost, ale ta komedie mi za to stála. I veškerou produkci příprav a zkoušek jsem dělala sama. A šlo to…. Víte on není problém představení vytvořit a dovést k premiéře, horší je pak představení dále prodat pořadatelům, vzbudit zájem diváků. Dnes bohužel lidé chodí do divadla většinou hlavně na známé tváře a ne na příběhy, herecké výkony a pro tu atmosféru. A to je kámen úrazu. Jak totiž nejste minimálně jednou týdně na obrazovce, tak je velmi nejisté, zda na vás přijdou lidé do divadla. A proto pak sháníte někoho, kdo se vám bude intenzivně starat o prodej, pochopitelně za slušnou provizi, což pořád ještě neznamená, že pokryjete náklady. Anebo musíte mít tak úžasného PR managera, který vám pomůže projekt zviditelnit a zatraktivnit.

Nepřehlédněte:  Herečka Iva Pazderková: Buďte blond a sebevědomí!

Máte nějaké herecké sny? Nebo i v rámci divadelní společnosti

Řeknu to klidně bez obalu: Mám. A souvisí to vlastně i s naším divadlem. Mám sen, že si někdo z producentů nebo režisérů vzpomene, že je tu jedna docela fajn baba, inklinující ke komice, ale není podmínkou, s profesionálním přístupem i zkušenostmi a obsadí mě na stará kolena do nějakého zajímavé, průchozí role v nějakém pěkném seriálu. A ne proto, abych rozdávala autogramy a lidí si na mě na ulici ukazovali, ale aby se nám díky většímu zviditelnění dařilo lépe prodat pořadatelům naše představení. Abychom mohli divákům snadněji nabídnout to, o čem jsme přesvědčeni, že má úroveň, že je pobaví a ukázat jim, že nám to na tom jevišti jde stejně dobře a možná někdy i lépe, než některým VIP tvářím.

To jsem ale namyšlená, co?! (smích)

Vůbec ne, jen máte jasnou představu o tom, co chcete. Ale taky jste se své herecké zkušenosti rozhodla předávat mladší generaci. Baví vás to?

To je také jedna z disciplín, kterou jsem nechtěla dělat. Myslela jsem si, že na to nebudu mít trpělivost… A pak, znáte to jak se říká – kdo umí ten umí, kdo neumí ten učí (smích). Jenže poté, co mě jedna kolegyně dlouho přemlouvala, abych u ní vzala kurz herectví, protože jí vypadl lektor, zkusila jsem to. Přiznám se, že zpočátku se mi do toho moc nechtělo a řekla jsem si, že vydržím ten jeden kurz a sbohem. Pak mě to ale začalo neskutečně bavit. Zvlášť, když jsem viděla na studentech ten pokrok. Nakonec jsem si otevřela sama svůj Starbag Ateliér, kde pravidelně pořádáme kurzy herectví či moderování pro zájemce od 14 do 99 let. Naši absolventi kurzů mají pak možnost své absolventské představení veřejně prezentovat buď u nás v Starbag Ateliéru nebo v Divadle Bez Hranic, kam zveme i zástupce různých castingových agentur. Z našich absolventů dokonce už vznikl i divadelní soubor, který pravidelně hraje ve výše zmiňovaném divadle. A na to jsem vážně moc pyšná.

Svou pedagogickou činnost jsem od loňského školního roku rozšířila a učím jevištní řeč a herectví na Mezinárodní konzervatoři Praha. To mě taky moc baví a baví mě na tom, když vidím ten pokrok a to, že ten talent tam je a oni ho nezahodí, naopak, dělají vše, aby ho rozvinuli.

Co během koronavirové krize, jak jste vyučovala?

Na chatě s Emilkou

Díky koroně, kdy na škole probíhala výuka v omezeném režimu, tedy po telefonu Messengeru jsem zjistila, že právě v této době se moji studenti ukázali jako mnohem soustředěnější, překvapili domácí přípravou, zadané úkoly plnili s velkou kreativitou, a to vše se projevilo i na výsledcích jejich práce. Měla jsem z většiny z nich velkou radost a cítila jistou naději. Kéž by jim to vydrželo i nadále. To bych .byla nejšťastnější učitelka ve Střední Evropě a přilehlém okolí. (smích).

S režisérem Jaroslavem Soukupem při natáčení seriálu Policie Modrava.
Foto: Archiv R. Stupkové

Když nehrajete, nedabujete a neučíte, jak relaxujete. Co vám dodává energii?

Nejraději jsem na své chatičce blízko Prahy a užívám si klidu a zeleně. Nejsem sice žádný přehnaně zapálený zahradník, takže moje zahrada je poněkud džungloidního charakteru, ale se sekačkou si poradím. (smích). Také mám pejska, westíka Emilku – a to je moje štěstí. Hrdě se hlásím k tomu, že nejsem majitelka psa, ale psí rodič. (smích). Takže je Emilka takové moje psí dítě. A i když spolu různě cestujeme, mnohdy i za prací, nejraději jsme na chatičce. Říkám chatička, protože je maličká… Všimněte si, jsem také básník. (smích). Je tu zvláštní pozitivní energie, a dokonce i v době, kdy mi bylo dost ouvej, se mi podařilo právě tady, alespoň na chvíli, všechny trable vypustit z hlavy.

Takže léto bude na chatě?

Pokud to situace dovolí, hrozně ráda bych jela na nějaký wellness pobyt tady v Čechách, třeba do Mariánských Lázní, kde to mám moc ráda. Také snad konečně navštívíme s Emilkou pár přátel, kterým už to nějakou dobu slibujeme. Ale jinak budeme určitě tady.

Máte nějaké přání, vizi do budoucna nějaké motto – moudro?

Moc bych si přála, aby nám všem bylo lépe. Jak..? To, ať si každý zvolí sám…

Tagy
Pokračovat ve čtení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Související články

Back to top button
Close
Close