Rozhovory

Miroslav Táborský: Sestra mne pronajímala za žvýkačku!

Nedávno oslavil šest křížků na krku, ale na pracovním tempu rozhodně nemíní ubrat. S hercem Miroslavem Táborským (60) se můžete setkat hned na pěti pražských scénách a jeho tvář je žádána i ve filmovém světě.

Narodil jste se v hlavním městě. Kde přesně a jak vzpomínáte na dětská léta strávená v Praze?
Já se sice narodil ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, ale byl mi rok, když se rodiče stěhovali do Hradce Králové. Tam jsem prožil dětství a dospívání a do Prahy se vrátil až na studia.

Byl jste považován za hodného chlapečka, nebo jste se ve vaší rodině staral o dostatečný rozruch?
Byl jsem „vymodlené“ druhé dítě, sestra je skoro o deset let starší. Jako bratr jsem jí byl užitečný, když mě za žvýkačku pronajímala v kočárku svým kamarádkám. Brzy se vdala a já vyrůstal spíše jako jedináček. Myslím, že jsem ale moc nezlobil. Tak akorát. Zaměstnávaly mě různé zájmy a na víc nebyl čas.

Měli s vámi potíže ve škole? A s jakým předmětem jste zápolil a který vám šel naopak snadno?
Pokud se bavíme o základní škole, tak potíže nebyly. Šlo mi všecko. Učit jsem se musel až na střední.

Co rozhodlo o tom, že jste šel studovat fyziku a dílny do Hradce Králové?
To rozhodly dvě okolnosti. Především to, že mě nevzali na DAMU a nestudovat znamenalo jít na dva roky na vojnu. A pak také to, že jsem už na gymplu byl v matematicko-fyzikální třídě a byla tedy větší šance dostat se na příbuzný obor na peďáku na přechodnou dobu, než mě, jak jsem byl přesvědčen, určitě vezmou na herectví.

Nečekaně jsem vyhrál krajské závody, na kterých jsem porazil své pravidelné přemožitele

Asi se málo ví, že jste také osm let závodně plaval, závodně jezdil i na kole a také jste pracoval jako instruktor sjezdového lyžování. Po kom jste zdědil sportovní geny?
Neříkal bych tomu geny. Otec sice v mládí sportoval, ale to já už nezažil. Bylo ale normální provozovat v dětství sport a hrát na nějaký nástroj. Po kurzu základního plavání jsem zůstal v plaveckém oddílu. Byl jsem malý, hubený a narozený v listopadu, takže jsem soupeřil se staršími a silnějšími, tudíž žádná výsledková sláva to nebyla. To kolo byla jen krátká epizoda, protože to nešlo časově dohromady s plaváním. A instruktor lyžování se ze mě stal tak, že jsem si hned po příchodu na peďák udělal zkoušky a mohl tak velkou část zimy trávit svým oblíbeným sportem.

Nepřehlédněte:  Jan Čenský: Na Petřín mám romantické vzpomínky!

A pochlubíte se vaším nejlepším sportovním výsledkem?
Pár medailí bylo, ale jen na lokální úrovni. Ale asi nezapomenu, když jsem se po letech role mírného outsidera v pubertě rozhodl, že s tím něco udělám. Začal jsem posilovat, přidával si tréninky a pak jsem nečekaně vyhrál krajské závody, na kterých jsem porazil své dřívější pravidelné přemožitele. To byl dost dobrý pocit.

Na DAMU jste se dostal až na čtvrtý pokus. Je určitá umíněnost a vytrvalost při dosahování vytyčených cílů vaší věrnou průvodkyní životem?
Paličatý určitě jsem. Bez toho to ale nejde v žádném oboru, pokud máte něčeho dosáhnout. Tím nemyslím nějaká hodnocení a medaile, ale především spokojenost s výsledkem a zážitek z něj.

Na roky strávené na divadelní fakultě většina herců vzpomíná celý život, a to především formou různých historek. Máte také nějakou nezapomenutelnou?
Vzpomínky jsou to samozřejmě krásné a intenzivní, ale nejsem „vypravěč historek“.

Souhlasíte s tím, že španělská Goyova cena za roli Václava ve filmu Dívka tvých snů je vaším dosavadním největším úspěchem? Nebo si na divadelním či filmovém poli vážíte jiného ocenění?
Já si vážím všech ocenění, která jsem získal. Pro mě je důležitá ale spíše cesta k nim. Za každým je nějaká krásná práce, setkání s lidmi a zážitek. Samotná cena je pak takovou třešinkou na dortu a někdy je výsledkem šťastné souhry okolností. Za Goyovou cenou je krásné setkání se španělským světem, velkými hvězdami, skvělým režisérem, za cenou Elsa, kterou jsem dostal za roli v seriálu Místo nahoře, je vlastně totéž v našem domácím měřítku. Radokovu cenu za roli Jindřicha v Topolově Konci masopustu mám spojenou s krásným obdobím rozjezdu Divadla v Dlouhé, které pak rostlo dalších dvacet let a v němž jsem zažil velký kus krásného hereckého života.

Chci být aktivním občanem

Čtenáři se mohou přijít podívat na vaše herecké umění do Divadla v Řeznické. Na jaké hry je pozvete?
Na herectví mohou ještě přijít do Ungeltu, do Dlouhé, do Violy a k Cimrmanům. V Řeznické je to trochu jiná káva. Mám tam dvě představení, Odvolání a Relativitu, a krom toho, že v nich hraju, jsem je i režíroval. Udělal jsem tato představení podle svého s důrazem na herectví tak, jak jsem ho vždy obdivoval a chtěl dělat. Výsledek mi dělá velkou radost a zdá se, že i divákům.

Nepřehlédněte:  JAN PŘEUČIL: Jsem svou profesí posedlý

A mohou vás také vidět třeba příští rok v nějakém novém filmu či televizní seriálu?
V této sezoně mám tři filmové premiéry. Pražské orgie už jsou v kinech a na řadě je Případ mrtvého nebožtíka a pak 3Bobule. V televizi by měly být Případy velké Prahy.

Pokud byste si mohl vybrat ze všech divadelních nebo filmových postav – kterou byste rád ztvárnil a z jakého důvodu?
Po těch zkušenostech si ani nechci vybírat. Dřív jsem o některých rolích snil a nepotkaly mě. Místo nich se ale objevily jiné a nečekané, které bych toho „snáře“ zpětně zařadil.

V jaké části Prahy bydlíte a jak tam jste (ne)spokojen? A jak na vás působí metropole jako celek – fandíte třeba návratu tramvají na Václavské náměstí?
Bydlím na starém Spořilově v malém rodinném domku a jsem hodně spokojen. Klid, zahrádka a všude blízko. Na tramvaje na Václaváku nemám zatím názor a věřím, že ti, co se tím zabývají, vědí proč to dělají. Praha je nádherná, ale život v centru se mění v závislosti na celosvětovém rozvoji turistiky. To krásné centrum asi není moc k životu. Když vyjdu pozdě večer z divadla, jsem zaskočen tím, jak to žije a jsem rád, že jedu na Spořilov. To ale není jen problém Prahy.

Máte dva dospělé syny. Vydal se některý z nich ve vašich šlépějích?
Ten mladší se vydal na dráhu kameramana, takže v branži zůstává. Starší je manažerský typ.

Když si chcete vyčistit hlavu, jakým způsobem to uděláte?
To se vracíme ke sportu. Jezdím hodně na horském kole, v zimě lyžuji a také jsem se kdysi přiženil na šumavskou chalupu, o kterou se teď musím starat, a to je také velké čistění hlavy.

Sledujete tuzemskou, evropskou či světovou politiku? Máte pocit, že se svět ubírá správným směrem?
Ten směr se mi nelíbí, ale snažím se porozumět důvodům a příčinám a zůstat pozitivní.

Nepřehlédněte:  Rektor ČVUT Vojtěch Petráček: Druhá vlna koronaviru může přijít už koncem srpna

Kdyby vám blízká politická strana nabídla, že vás zařadí na svojí kandidátní listinu – kývl byste, nebo byste se nerad politikou „umazal“?
Určitě ne. Já jsem poměrně naivní se svým optimismem a to, co se děje v politice, mě často překvapuje a zaskakuje. Chci být aktivním občanem.

Nedávno jste oslavil životní jubileum. S jakým mottem vstupujete do další desítky let?
Nemám žádné nové motto. Nemám pocit, že se něco mění. Chci zůstat zdravý a užívat si svou práci, kterou miluji, a také svou rodinu.

Tagy
Pokračovat ve čtení

Související články

Back to top button
Close
Close