Rozhovory

Lucie Vonchitzki: Chci pro ženy vytvořit bezpečné místo!

Lucii Vonchitzki (32) si mnozí z vás pamatují ještě pod dívčím jménem Špaková jako moderátorku primáckého pořadu Top Star. Svět šoubyznysu však vyměnila za mateřské povinnosti a navíc učí především ženy být samy sebou a šťastnými.

Z televizní obrazovky jste zmizela až do Thajska. Co vás do této asijské země přivedlo?
Vlastně trochu náhoda. Cestování je moje vášeň, ale protože mám 1,5 roční dcerku, hledala jsem nějakou zemi, která bude bezpečná, ale zároveň exotická. Můj trenér boxu Martin Míča jezdí do Thajska každý rok už 20 let, a není trénink, kdy by mi z Thajska nevykládal nějakou historku nebo neukazoval fotky. A tak jsme si řekli, že pojedeme s rodinami společně a budeme mít zároveň i někoho, kdo tam už zná každý kámen. Týden před odletem jsem navíc potkala na józe kamaráda, který když se dozvěděl, že letíme na ostrov Kohsamui, doporučil mi na vedlejším ostrově Koh Phangan healingové centrum Wonderland. Je v džungli a úplně jsem se do něj zamilovala. Bylo jasné, že ho musíme také navštívit. Nakonec se náš plánovaný týdenní pobyt prodloužil na skoro čtyři měsíce.

Jaký je běžný thajský život? Je moc odlišný od toho, jakým jste žila v Praze?
Asi nejsem schopna moc popsat běžný thajský život. Do Thajska jsme odletěli před tím, než vypukla pandemie. Takže jsem běžný život zažívala chvíli před a pak až poslední týdny, kdy se zase otevřely restaurace i obchody a vše se uvolnilo. Pro nás byl velmi zásadní moment, kdy jsme se rozhodovali, zda zůstaneme, nebo se vrátíme zpátky do Česka. Na místě, kde jsme žili, jsme měli možnost se hodně zaměřit sami na sebe. Nemusela jsem každý den vařit a prát a mohla jsem místo toho chodit na jógu, meditace i se vzdělávat. Například jsem si udělala osvědčení na soundhealing, což je léčba pomocí zvuku a vibrací. Celkově je pro mě tento ostrov výjimečný svou energií. Říká se, že Koh Phangan je „křišťálový ostrov“, vytvořený z obřího křemenného křišťálu. A trochu vytáhne na povrch věci, které si máte vyřešit a vyléčit. Pro mě i manžela je to ostrov, kde každý může být tím, kým chce být. Lidé jsou tam nesmírně svobodomyslní, otevření a přátelští. My si určitě zamilovali úžasnou přírodu a jízdu na skútru.

Splynout s přírodou je tak snadné… Foto: archiv LV

Je Thajsko i rájem pro malé děti? Sama jedno máte, lze s ním běžně chodit třeba na veřejná hřiště?
Na ostrově jsem pár dětských hřišť viděla, ale kvůli covidu jsme je neměli možnost navštívit. Pro Beatrice byl ale celý ostrov jedno velké hřiště. To, co předtím viděla jenom v knížkách, spatřila najednou na vlastní oči. Žáby, varany, ryby. Místo pískoviště měla pro sebe celou pláž. Většinu času chodila bosky, mohla se pořád hrabat v hlíně, pozorovat stonožky. Já jsem vyrůstala na vesnici, takže jsem byla šťastná, že si může užívat přírodu. Přímo na ostrově není moc center nebo kaváren pro maminky s dětmi, ale myslím si, že je to spíše otázka času.

Nepřehlédněte:  Upír Krejčí: Místo komiků se rodí jen aktivisté…

A jaká je místní kuchyně? Je možné ji srovnat s tou, která se nám prezentuje v Česku?
Popravdě? Vůbec jsem netušila, že mohou bát manga tak sladká (úsměv). Miluji ovoce, hlavně mango a kokosy, takže na tom jsem si tam ujížděla. Měli jsme oblíbený stánek, kde nám vždycky paní řekla, kdy máme přijet, aby vše bylo zralé. To bylo skvělé. Musím přiznat, že třeba v Číně jsem vnímala velký rozdíl mezi kuchyní tam a u nás, ale v Thajsku mi velký rozdíl nepřišel. Já miluji Pad Thai a ten, ať jsem si dala kdekoliv, byl vždy skvělý. Jinak to byla taková klasika, co je i u nás – smažená rýže se zeleninou atd.

Jak Thajsko zvládlo koronavirovou epidemii?
Možná tím, že je Thajsko království, jsou místní lidé velmi disciplinovaní. Všichni nosili roušky, před vchodem do supermarketů měřili teplotu. Vláda dokonce zakázala prodej alkoholu, což mi přišlo rozumné, vzhledem k tomu, že snižuje imunitu. Nešlo jen o to korona virus nedostat, ale také se s ním dobře vypořádat. Nejsem expert na pandemie a nevím, čím to je přesně, ale když se podívám na statistiky, tak v Thajsku bylo 20 x méně nakažených na počet obyvatel než v Česku. Což ale také může být dané teplejším podnebím. Cítila jsem se na ostrově v bezpečí.

Lucie se s manželem v Thajsku oddávala józe i meditaci, což dcerka Beatrice se zájmem pozorovala. Foto: archiv LV

Založila jste institut životní rovnováhy pro ženy s názvem Svět.nice. Z jakého popudu a co všechno ženám nabízíte?
Ve sféře osobního rozvoje se profesně pohybuji už několik let, po mém porodu se ale otevřela potřeba větší práce se ženami. Toužila jsem pro ně vytvořit bezpečné místo, kde budou moci být samy sebou a kde najdou podporu ostatních žen. Zaměřujeme se hlavně na ženské, prožitkové workshopy, a ženské kruhy. Vždy pracujeme na několika úrovních (mysl, tělo, duše). A ty se pomocí různých technik, meditací, dechových cvičení, práce s tělem i energiemi snažíme dát do rovnováhy. Často se totiž zaměřujeme na malou část naší lidské bytosti. A to vede k tomu, že máme sice dobře placenou pozici, ale nemáme partnera, nemůžeme otěhotnět atd. Jen o tématu ženy a sebeláska bych mohla mluvit dlouho (úsměv).

„Tolik brečících chlapů jako na naší svatbě jsem nikde jinde neviděla“

Mluvila jste o bezpečném místě pro ženy. To prý bude již brzy v Praze…
To je pravda. Po návratu z Thajska jsme získali prostor na náměstí Jiřího z Poděbrad. Chci tam vybudovat místo, které bude útočištěm pro všechny ženy. Místo, kde se budou moci kdykoliv zastavit, zameditovat si, zklidnit se, popovídat si s dalšími ženami. Taková meditárna a naslouchárna, prostor pro ženské kruhy a workshopy. Vždy jsem snila o takovém místě a už v červenci ho otevřeme.

Nepřehlédněte:  MUDr. Štěpán Svačina: Do 30 let tu máme jiné nemoci!

Pokud by chtěl nějaký muž využít nabízených služeb vašeho institutu, má smůlu?
Postupně začínáme vytvářet programy i pro muže. Právě plánujeme s mým mužem přenést z Thajska skvělou meditační praxi, která se jmenuje inner walk. Jde o techniku, kdy čtyři dny, každý den čtyři hodiny, chodíte tam a zpět 25 metrů. Jde o to stát se pouhým pozorovatelem vašich myšlenek a emocí a ne jejich obětí, což většinou jsme. Pomáhá nám to učit se umění tichého a objektivního pozorování naší mysli a přenést tuto zkušenost do svého každodenního života. Manžel si tuhle techniku zamiloval, byl zasvěcen mnichem, který ji vymyslel, a já tuhle praxi doporučuju všem, kteří chtějí popracovat se svým nitrem nebo zhubnout (úsměv). Překvapilo mě, jak jednoduchá věc, jako je monotónní chůze na 25 metrech, může být tak účinná.

Zaměřujete se i na přechodové rituály. Co si máme pod tímto názvem představit a můžete nějaký rituál popsat?
Rituály nám vždy pomáhaly uvědomit si, oslavit či přijmout nějakou velkou změnu v našem životě. Například rituál menarché, kdy se oslavuje první menstruace a tedy to, že se dívka stává ženou. Během rituálu se sejdou ženy z celé rodiny a kamarádky a předávají dívce své zkušenosti, čímž je zasvěcena do tajů ženství. Tyto rituály tu byly vždy a v poslední době se k nim začínáme zase vracet. Což vidím jako velmi podstatné. Když jsem měla první menstruaci já, mamka mě vzala na hranolky s kečupem. Nikdo se mnou nerozebral a nevysvětlil mi, co to vlastně znamená. To pak může vést k tomu, že se stydíme za své ženství, nemáme dobrý vztah ke svému tělu a na to navazuje další řetězec bloků a traumat.
Osobně miluji nejvíce předsvatební a svatební rituál. Sama mám zkušenosti s oběma variantami, protože jsem měla dva obřady, civilní a druhý, kdy jsme byli oddáni podle starodávným tradic v posvátné geometrii. A je opravdu velký rozdíl, když řeknete narychlo ano a podepíšete se, nebo když je do obřadu zapojena celá vaše rodina. Děkujete svým rodičům, říkáte si sliby a vědomě vstupujete do rodu vašeho protějšku. Bylo to velmi silné a dojemné. Myslím, že tolik brečících chlapů jako na naší svatbě jsem nikde jinde neviděla.

Nepřehlédněte:  Jan Čenský: Na Petřín mám romantické vzpomínky!

Během karantény jste v Thajsku vytvořila onlajnový podpůrný program pro ženy, kam se přihlásilo přes 200 zájemkyň. Budete v programu pokračovat?
Ano, program se jmenoval Doma je doma a pomáhal ženám vyrovnat se se změnami, emocemi a strachy, které i vinou karantény vylézaly ven. Šlo o deseti denní intenzivní program plný meditací, různých technik, atd. Měl takový úspěch, že jsme se rozhodli udělat letní tábor pro ženy s názvem Venku je venku, kde se ženy mají možnost spojit se svou divoškou uvnitř sebe. Čeká nás práce s hlasem, bylinami, emocemi, tanec, dechové techniky, divoké vaření, dynamické meditace, táborák i spaní pod širákem. V dnešním náročném světě je hodně snadné ztratit jednoduchost, po které naše duše touží a která nám umožňuje odpočívat a slyšet vlastní instinktivní hlas. Na táboře si tohle konečně ženy zase dovolí.


Nestýská se vám po televizní práci?
Sem tam jsem se u kojení podívala na Top Star a zastesklo se mi (úsměv). Ale pak jsem si položila otázku, po čem se mi to vlastně stýská? Práce moderátorky a reportérky je vzrušující. Jste pořád na jiném místě, potkáváte zajímavé osobnosti, lidé vás znají, followeři vám přibývají, ale zároveň je to velmi zrádné. Často krmíte svoje ego, místo toho abyste naslouchali svému srdci. Moje hodnoty a představy o tom, jak si přeji žít a jakými kvalitami ho chci vyplňovat, se začaly lišit od hodnot bulvárního světa. Přála bych si mít svůj pořad zaměřený na osobní rozvoj, který by lidem opravdu reálně pomáhal žít šťastnější a spokojenější život. Podle průzkumů žijeme v nejdekadentnější zemi na světě, a tak si myslím, že by ve vysílacím čase mohl dostat prostor i pořad tohoto zaměření.

Tagy
Pokračovat ve čtení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Close
Close