Rozhovory

JAN PŘEUČIL: Jsem svou profesí posedlý

Letos v únoru oslavil úctyhodné 83. narozeniny a jeho energii a vitalitu mu mohou závidět často o generaci i dvě mladší kolegové. Herec, dabér a kantor Jan Přeučil se na svůj věk prý vůbec necítí a rozhodně se nechystá do opravdového důchodu. Prý by ho to zabilo, protože nejhorší pro seniora prý je, když nemá žádnou činnost. Co nyní dělá, jak tráví léto a co chystá, na to nám umělec proslavený klobouky rád a vstřícně odpověděl.

Jak se momentálně daří, jak trávíte léto?

Tak právě jsem v lázních, kde relaxuji, podstupuji mnoho procedur a užívám si trochu jiného temporytmu, než na jaký jsem běžně zvyklý. Trochu mě zlobila kyčel, tak jsem to sem jel rozhýbat a rozcvičit. Ale nejde o nic dramatického. Už mi zkrátka není dvacet ani třicet.

Vaši energii by vám ale mohl ve vašem věku mohl závidět kdekdo.

Já vždy říkám, že věk je jenom číslo, důležité je, na kolik se člověk cítí. A já se maličko ješitně přiznám, že si na svůj věk nepřipadám. Je to ale tím, že se stále proto snažím něco dělat. Hýbu se, učím se texty, stále jsem činný. Nejhorší je, když člověk ve vrcholném věku jen sedí, nemá žádnou životní náplň. To je to, co by mě zabilo.

Život je pohyb, pohyb je život

Vy jste pověstný tím, že denně cvičíte, chodíte plavat. Co jste ale dělal ty tři měsíce, kdy byla doba koronavirová?

S mou paní Evinkou, protože jsme oba už v té rizikové skupině, jsme se opravdu snažili být doma. Naštěstí máme poměrně velký byt, tak jsem se denně udržoval v kondici i tím, že jsem chodil po bytě, abych splnil nějaké penzum kroků. Denně cvičím Pět Tibeťanů. Dokonce, i když jedeme časně ráno hrát a já opravdu brzo vstávám, tak si tu čtvrthodinu půlhodinu dám a cvičím. Taky se sprchuji studenou vodou. Dvakrát až třikrát týdně plavu. To mě baví. Život je pohyb, pohyb je život!

Nepřehlédněte:  Rektor ČVUT Vojtěch Petráček: Druhá vlna koronaviru může přijít už koncem srpna

Jak jinak jste trávili s vaší paní čas v době korony?

Hodně jsme četli, povídali si. Přerovnávali jsme nějaké věci a já jsem konečně měl čas třídit fotky a výstřižky, na což jsem celou dobu čas neměl. Takže jsem tu dobu nějak využil a vše protřídil.

Jan Přeučil jako mladý, začínající herec. Foto: Archiv J. Přeučila

A jen tak, aby vše bylo ve správném fochu, nebo to má nějaký hlubší smysl?

Ano, má to svůj důvod a smysl, protože s trojicí přátel, z nichž jeden je pan nakladatel, připravujeme takovou velmi zajímavou a poměrně zajímavou věc k mým – je to hrozné, že řeknu to číslo, ale 85. narozeninám, které mám sice až za rok a půl, ale čas letí. Díky tomu jsem ale objevil neuvěřitelné věci. A já mám radost, že mě ti moji přátelé prostě ´donutili´ udělat v tom přehled a pořádek. Takže i moji příznivci, diváci a posluchači se mají na co těšit.

Co rozhlas, film a televize. Tam něco připravujete?

Pravidelně účinkuji v Českém rozhlase v pořadu Humoriáda. To je takový velmi hezký pořad plný humoru, historek. Dělám to už několik let a řadou svých kolegů se tak střídáme. Co se filmu týče, tak právě před tím, než jsem jel do lázní, jsem asi dva týdny natáčel hlavní roli v novém filmu Tomáše Magnuska Stáří není pro sraby, který, pokud se povede, bude, myslím si velmi hezký. A nějaké další věci se rýsují. Teď jsem taky třeba pro jednu televizi načítal pohádkové příběhy. To mě moc bavilo a vůbec práce pro děti mi dává vždycky smysl.

S divadlem křížem, krážem

S vaší paní Evou Hruškovou provozujete leta také Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila. Stále vás to i po takové době baví?

Budete se divit, ale moc. Ano, někdy je to náročné, hlavně to cestování a tak dále, ovšem to dětské publikum je úžasné. To neoklamete. To buďto zaujmete, nebo ne. Pravdou je, že s naším divadlem, ať už hrajeme s Evinkou spolu nebo hraje ona se synem Zdeňkem Rohlíčkem, máme tu naši zemi projetou křížem krážem. Všude, kde jsme byli, to ale děcka bavilo. Snažíme se to vždycky dělat zajímavě, interaktivně a zapojujeme nejenom děti, ale jejich učitele nebo i rodiče.

Nepřehlédněte:  Jan Čenský: Na Petřín mám romantické vzpomínky!

Mnoho let také každý měsíc jezdíte na Slovensko. Co tam vás zavádí?

Práce, kantorská profese. Působím na Fakultě dramatických umení, která je Akademii umení v Banské Bystrici. Jezdím tam vlakem a i přes tu vzdálenost musím říct, že mě to velice baví. Nejenom předávat zkušenosti, ale také ta energie mladých lidí. Musím říct, že je tam opravdu celá řade velice šikovných a nadaných lidí.

Věčně dobře naladěný a optimistický Jan Přeučil. Foto: Archiv J. Přeučila

Necítíte se někdy vaším povoláním přeci jen po tolika letech trochu unavený. Musí to být velmi náročné.

Nevím, jak to mají někteří moji kolegové, ale já musím říct po pravdě, že ne! Víte, tak trochu s humorem říkám, že jsem svým povoláním posedlý. Mě to zkrátka baví. I ta rozmanitost věcí, publika, děl, všeho, co s tím souvisí. Prostě všechno to mě nesmírně baví a dává mi to ohromnou sílu a energii.

Bez klobouku ani ránu

Letos uplynulo 70 let od popravy Milady Horákové a toho zkonstruovaného procesu. Jeho součástí byl i váš otec František Přeučil. Asi vás to zasáhlo a stále dojímá?

Ano, velmi. Tatínek původně dostal doživotí, pak mu to změnili na patnáct let. Bylo kolem toho teď mnoho reportáží, rozhovorů, článků, za což jsem nesmírně rád. Protože na historii a na ty hrůzy, které tu byly, bychom neměli zapomínat. Když tatínka zatkli a odsoudili, bylo mi 12 let. Když ho pustili, byl jsem už hotový herec. Hodně jsme o tom mluvili. Ale co mě nesmírně fascinuje na tom celém je, že ač táta prožil opravdu kruté období a byl v několika těch lágrech, nikdy neztratil naději, nadhled a víru, že bude zase dobře. A to mám tak nějak po něm.

Jste pověstný a známý svými klobouky, málokdo si vás umí bez něj představit. Je to takový váš symbol, taková image?

Nepřehlédněte:  Lucie Vonchitzki: Chci pro ženy vytvořit bezpečné místo!

Asi ano. Já mám klobouky velmi rád. Víte v dobách, kdy ještě já jsem chodil do školy, tak snad nebylo muže, který by neměl na hlavě klobouk nebo buřinku. A bylo to krásné, když jste šel po ulici a lidé se zdravili nejenom slovem, ale i tím že pozvedli ten klobouk…. Dělám to dodnes. Moje jedna paní profesorka mi kdysi řekla jednu krásnou větu, které jsem se držel: S kloboukem v ruce projdeš celým světem. A měla pravdu. Klobouků mám přes 70, mám na ně zvláštní skříň a mám různé barvy, tvary a k různým příležitostem. A jako takový fór mám i jeden skleněný, který jsem dostal před lety jako dárek. Klobouk je pro mě jakýmsi znakem gentlemanství. Bez klobouku mě opravdu asi potkáte málokdy a málokde. V podstatě nikdy…

Bez klobouku ani ránu, Jan Přeučil jich má přes 70! Foto: Jaroslav Hauer
Tagy
Pokračovat ve čtení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Související články

Back to top button
Close
Close