Rozhovory

Jan Čenský: Na Petřín mám romantické vzpomínky!

Pro mnohé divačky a čtenářky zůstává Jan Čenský (58) navždy krásným princem z mnoha televizních pohádek. Pohledný herec se ale již dávno vymanil ze škatulky mladých aristokratů, právě tak jako hlavní město vyměnil za menší obec nedaleko Prahy. Na život v metropoli ovšem rád vzpomíná.

Jste rozený Pražan. Jaké bylo vaše dětství v hlavním městě?
Narodil jsem se na Štvanici. Tam, kde nyní stojí centrální tenisový kurt, byla dříve porodnice. Ale každé prázdniny a volný čas jsme trávili v Orlických horách, odkud je moje maminka. A spíše mám dětství a zážitky spojené s tamějším prostředím, protože si v Praze pamatuji jenom školku. Všechno podstatné se odehrávalo na vesnici, u Pastvinské přehrady.

V srpnu 1968 vám bylo sedm let. Pamatujete si něco z období vojenské okupace naší země?
Pamatuji, protože do té doby jsem něco podobného nezažil. To ráno jsme s bráchou stříleli z dřevěných pušek na tanky a můj táta jel trabantem proti vojskům Varšavské smlouvy ze Smíchova do Pastvin. Několikrát ho málem přejeli. Babička a máma plakaly a my jsme koukali na velké vozy a na zaprášené divné kluky. Pamatuji si jejich obličeje. Byly jiné, divné a tupě koukali. A pak si pamatuji, že vedle v Klášterci byly ruské kasárny a co tam Rusáci všechno dělali. To jsem vnímal docela dobře. Ovlivnilo to později i mojí známku z ruštiny, protože jsem studoval jazykovku. Doma mi říkali Masarykovo – uč se jazyk nepřátel, s přítelem se domluvíš. Říkal jsem si, proč se tedy mám učit ruštinu, když bych se mohl učit angličtinu? Takže jsem měl potom z ruštiny na vysvědčení dostatečně.

Od 18 let jste chodil s budoucí herečkou Terezou Pokornou. Kam jste ji zval na rande či na večeře?
Zval jsem ji na rande do opuštěné zahrady pod Petřínem. Přelezli jsme zeď a bylo to moc romantické… Potom hrála v krásném filmu Lásky mezi kapkami deště a v obdobné zahradě se scházela s Lukášem Vaculíkem. A já na to koukal a říkal si, že už podobnou věc prožila… S ní se mi vůbec staly fatální věci. Ona mi potom odešla s režisérem Jurajem Herzem. Stalo se to v noci, když točili nějaký film v muzeu. A Herz v něm i hrál a běhal v kostýmu ceremoniáře. Já odešel v noci domů, Tereza přišla až ráno a to asi rozhodlo. Oznámila mi, že je mezi námi konec. Uteklo pár let a na zlínském filmovém festivalu jsem věděl, že budeme předávat cenu za celoživotní přínos dětské kinematografii Juraji Herzovi. A paradoxně tam pustili právě záběry z muzea… Nedávno jsem byl zase ve Zlíně, kde cestovatel Zikmund slavil sto let a on řekl větu, kterou mladí nemohou pochopit: Život je přesný součet náhod. A to je přesně v tomto případě ono, kruh náhod se v mém případě uzavřel.

Nepřehlédněte:  Dagmar Pecková: Z internátu jsem utíkala po lešení!

Dlouhou dobu jste žil na Smíchově, nyní bydlíte za Prahou. Když dnes do Prahy 5 zavítáte, nejste udiven, jak moc se proměnila?
Jsem hodně. Znal jsem Anděl nebo oblast nahoře na Mrázovce, kde běhal můj táta, a všechno se to proměnilo. Ale pořád považuji Smíchov za fajnovou část Prahy, i když to byla dříve periferie, dělnická čtvrť. Ale je to kousek k Vltavě, nahoře na Mrázovce byly tenisové kurty i atletická dráha, a mně tam bylo hezky. Věřím tomu, že člověk má mít místo, kde je mu fyzicky dobře, že ví, že tam patří. A to mám třeba i na Pastvinách.

Jízda autem prý uklidňuje, ale mě uklidňuje rozčilování.

Máte v metropoli stále svoje místečka, do kterých se rád vracíte?
Je to zmíněný Smíchov, pak Petřín a částečně Zahradní Město, kde jsem vyrůstal. Běhal jsem za Bohemians Praha a trénovali jsme kolem hostivařské přehrady jabloňovým sadem do kopce, jak je sídliště Košík. Je z něj krásně vidět na Prahu. Pamatuji si, že když jsem se vracel zase dolů, říkal jsem si – co já v tomhle městě budu dělat? Vždy mě to spíše táhlo k přírodě než do velkoměsta.

Pražský magistrát hodně tlačí cyklojízdu po městě, ale vy s ní máte jednu špatnou životní zkušenost. Vyjel byste si přesto do města na kole?
To tedy nevím, i když dřív jsem hodně šlapal na kole. Hrál jsem v Černém divadle, bydleli jsme na Smíchově a poměrně často jsem jezdil do Karlovy ulice přes Karlův most. To bylo v době, kdy tu nebylo tolik cizinců, teď už se tam fakt nedá projet. A jednou zabrzdil kluk v autě před holčičkou u přechodu, já to zahamtnul a dal jsem si pořádně do huby, navíc jsem jel jako frajer bez přilby. Teď jezdím rád extrémy v přírodě, ale město je nebezpečné. Takže spíše ne.

Nepřehlédněte:  Taťána Makarenko: Soutěž krásy bude pokračovat!

Jste za volantem klidný řidič?
Nejsem. Jízda prý uklidňuje, ale mě uklidňuje rozčilování. (smích)

Před 21 lety jste se přestěhoval na venkov, kde jste si nechal po hrozných peripetiích postavit dům. Jak dopadl váš spor s podvodnou stavební firmou, která vás obrala téměř o půl milionu a nedodala ani cihlu?
Dluh zůstal, pachatel neznámý, vyšuměno, zameteno pod koberec. Kde nic, tu nic. Stavební podnikatel, co bydlel v ulici V Ráji, šikovně zmizel. To je takový český podnikatelský trend. Bylo to pro mne poučení.

Kde vlastně bydlíte a jak se vám tam žije?
V Pyšelích, a je tam natolik hezky, že se tam bohužel nelíbí pouze mně (úsměv). Zástavba roste neuvěřitelným tempem. Dříve po silnici, kterou mám u domu, projela čtyři auta za den, teď je z ní dopravní tepna.

Dlouhodobě jste byl jako moderátor spjat se soutěží o nejkrásnější dívku republiky. Jaký je váš preferovaný ženský typ?
Už jsem ve věku, kdy se mi líbí úplně všechny (smích). Mám jiné hodnoty než jenom hezká tělíčka a tvářičky.

Rychlý princ, to je špatný princ…

A myslíte si, že ženám rozumíte?
Kdybych jim rozuměl, tak jsem pánbůh (smích). Já myslím, že je dobře, že nerozumím.

Hodně lidí vás má zafixováno jako pohádkového prince. Pomohlo vám to někdy v osobním životě, například při jednání na úřadech nebo při dopravní kontrole?
Na úřadech možná ano, při dopravní kontrole určitě ne. Rychlý princ, to je špatný princ… Dopravní policie asi na pohádky nekouká. Jeden policista mi řekl: „ Á, princ, pan Čenský. Moje žena vás má ráda.“ V duchu jsem si říkal – to bude dobrý. A on pokračoval: „Ale já ne. Budou to dva tisíce a dva body!“ Stalo se mi to v Táboře, tam jsou policisté ostří, nebo mám na ně smůlu.

Kde vás nyní mohou naši čtenáři a čtenářky vidět či slyšet?
Vidět na dálnici D1, tam stojím často (úsměv). Slyšet v novém pořadu Českého rozhlasu na Dvojce, a to v neděli v devět hodin ráno, kdý mám pravidelný hodinový vstup v pořadu My dva a čas. Této nabídky si moc vážím, Dvojka se teď hodně vylepšuje. Potom v devíti představeních v Praze, hraji v divadlech U Hasičů, Palace nebo u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí. Také cestujeme po vlastech českých, moravských i slezských.

Nepřehlédněte:  Radka Stupková: Herectví je řehole, seriály za odměnu!

Budete na podzim účinkovat v nějakém novém televizním seriálu či v premiérové divadelní hře?
Na podzim ne, ale od příštího roku máme dvě nová představení před sebou. Ale mám také dost mimopracovních aktivit, takže dokud to jde, užívám si takzvaného aktivního volna.

Věnujete se také lektorské práci v oblasti komunikace a rétoriky a k vašim klientům patří posluchači z finančnictví, bankovnictví a obchodu. Vypozoroval jste, s čím nejčastěji zápasí?
Musím říci, že všeobecně jde jejich komunikační úroveň nahoru. Ale nestačí k tomu jen hezký oblek, musí mít i schopnosti. Zvláštní je, že mi někteří šéfové společností občas ukazují pracovníky, kteří příliš hezky nevypadají a blekotají. A přesto mají nejlepší prodeje. Ptají se mne, jak je to možné? Nevím. Mají asi v sobě nějaké charizma, kouzlo či drzost. Pokud člověk věří tomu, co dělá a dá tomu maximum, pak se mu daří.

Jak strávíte srpen? Máte naplánovanou třeba zahraniční dovolenou?
Velice nerad plánuji. Nemám nic a všechno dělám v podstatě na poslední chvíli. Na mne funguje časový pres. Někdy se přece jen musí něco naplánovat, tak to v hlavě mám, ale nezařízené. Měl jsem zážitek na Rozkoši, kde nefoukalo, čekal jsem kvůli windsurfingu dva dny na vítr. Přijeli kamarádi a říkali, že skvělá předpověď počasí je v Polsku, ať si vezmu stan a jedu s nimi. A to jsou nejlepší akce, tyhle spontánní. Mám rád moment překvapení a ne to, že si všechno připravíš, nastuduješ a víš, do čeho jdeš…

Máte ještě čas a zdraví na další sportovní koníčky?
Čas si programově udělám vždycky, volno si jako jediné plánuji. Už teď vím, že začátkem příštího roku budu na kopci s lyžemi.

A vaše přání čtenářům do zbytku letošního roku?
Vydržte!

Tagy
Pokračovat ve čtení

Související články

Back to top button
Close
Close