Rozhovory

Denisa Pfauserová: Jsem naprostá antifeministka!

Rozmazlená princezna z filmové pohádky Řachanda, herečka Denisa Pfauserová (31), na první pohled působí jako křehká dívka. Jenže zdání klame a především si stojí pevně za svými názory na partnerské soužití.

Málokdy se mi poštěstí začít rozhovor s dívkou křtěnou Vltavou. A navíc pyšnou na svoje rodné město…
Na Prahu jsem skutečně pyšná a nestydím se to kdekoliv přiznat. Jsem hrdá Pražanka a mám to tu moc ráda, i když můj přítel je z Liberce a dobírá si mě kvůli tomu. Jenže nalijme si čistého vína – nějaké utahování si z Pražanů a pyšná prohlášení, že oni se narodili jinde, slyšíme nejčastěji od těch, kdo v Praze aktuálně bydlí. A nikdo je ke stěhování nenutil, takže je dost možné, že ten život zde asi nebude taková hrůza (úsměv).

Bydlíte stále na jednom místě?
Kdepak. Narodila jsem se v Praze 2, v Londýnské ulici byla dříve porodnice, bydlela jsem v Letňanech a v první třídě jsme se přestěhovali do Dubče. Tam jsem díky rodičům prožila krásné dětství. Vybrali si totiž schválně parcelu na okraji Prahy, ale s dobrou infrastrukturou. Nebáli se mě pak pouštět ven na kole, s partou jsem se koupala v rybníku, lezli jsme na skály. Bylo to opravdové dětství, ne to prožité u počítače jako dnes.

V dospělosti jste pak opustila rodný dům a rovnou přesídlila do Prahy 7?
Měla jsem jednu mezizastávku na Malostranském náměstí. Protože jsem vyrůstala skoro na vesnici, v klidu a s přírodou, měla jsem potřebu si to vykompenzovat ruchem velkoměsta. Moc se mi pak líbilo i cinkání tramvají pod okny.

To si určitě užíváte i nyní na Štrosmajeráku…
Tam už mě to štve (smích). Cinkají až moc, nevím, čím to je. A s otevřeným oknem spát nelze.

Proč jste si vybrala právě Prahu 7 za svůj domov?
Letná se mi vždy líbila, byla taková komunitní. Navíc ráda běhám, blízko je Stromovka, jeden z nejkrásnějších parků. A z Letenských sadů je pěkný výhled na město. V neposlední řadě má „sedmička“ pořád svébytný ráz – mám tu už ,,svého“ pekaře, řezníka, trafikantku nebo pána, co prodává ovoce. Najdete tu spoustu krásných kaváren. Na Malostranském náměstí to bylo více anonymní.

Vaši rodiče i bratr jsou ekonomové. Proč jste se nevydala stejnou cestou?
Kdo ví, asi jsem černá ovce rodiny (úsměv). Táta je sice ekonom, ale vždy, když jsem potřebovala s něčím poradit z dějepisu a češtiny, tak všechno věděl. Psal i básničky. Jeho maminka chtěla být herečkou, ale pocházela z živnostenské rodiny, takže za komunistů jí podat si přihlášku na DAMU nedovolili. Takže nějaké geny asi budou z této strany.

Pět žen si v divadelní hře 5 za 1 stěžuje na svoje partnery a mezi nimi i Denisa (uprostřed). Foto Alena Hrbková

Účinkujete v několika divadlech. V tom vršovickém MANA měla proběhnout premiéra hry 5 za 1, kde hrajete jednu z žen. Onemocnění v souboru ji odložilo, tak alespoň trochu prozraďte, o čem představení pojednává?
Je to komedie o setkání pěti žen, které se svěřují se svými partnerskými vztahy. Objevují se nevěry, domácí násilí nebo ignorování ze strany partnera. Nicméně vyvstává otázka, zda nejsme my ženy také zčásti na vině, když své partnery necháme zajít tak daleko. V Maně mě čeká ale ještě další premiéra a to „Podzimní sonáta“ dramatika Ingmara Bergmana. Hra o rodinných vztazích, ve které hraji s Danou Batulkovou a dalšími. Měla by se uskutečnit 21. září.

Nepřehlédněte:  Markéta Zinnerová: O seriálu My všichni školou povinní, Švorcové i útěku z Prahy!

„Najít termín pro svatbu je obtížné, nevěsty vzaly útokem i nešťastný květen“

Takže by se dalo říci aktuální hra ze života. Řeší podobné problémy i vaše kamarádky?
Některé ano. Vztahové problémy většiny z nich ale naštěstí nejsou tak dramatické. Zakládají se hlavně na komunikaci ve vztahu. A to je práce obou stran. Takže když jim někdy řeknu, že v některých situacích musím stát spíše na straně jejich partnera, často mi nakonec dají za pravdu…

Jak je to možné?
Problém naší generace je, že muži nejsou muži a ženy ženami. Jsme příliš emancipované, snažíme se si všechno obstarat samy a příliš muže nepotřebovat. A ještě máme tendenci je občas zesměšňovat slovy typu „co ten můj blbec zase udělal“. Málo si jich vážíme. Mužům pak chybí obdiv, minimálně za to, že jsou těmi, kdo se o rodinu za všech okolností postarají. A mně přijde i vlastně trochu ponižující vidět partnera věšet prádlo. Na druhou stranu, v situaci, kdy píchnu kolo, se nechci o nic starat. Myslím, že by ve vztahu měly být ženské a mužské role zkrátka více rozdělené. Vzájemně si pak víc dokážeme toho druhého vážit.

Vy asi nebudete feministka…
Jsem naprostá antifeministka! Tedy co se partnerského vztahu týče. Jinak si samozřejmě nemyslím, že bychom neměly mít třeba právo volit…

Jste zasnoubená, takže….
(doplňuje) Nám to zatím takhle funguje (smích).

Tak to gratuluji. Už máte vybraný termín a místo svatby?
Pořád hledáme, trochu nám to zkomplikoval koronavirus. Spousta letošních svateb se odsunula na příští rok, takže jich bude dvakrát tolik. A najít vhodný termín není jen tak. Nakonec jsem si vybrala 1. květen. Vím, že se říká, že máj nenosí novomanželům štěstí, ale podle mne je to překonaná pověra. Sice vycházela z reality, ženy, které v květnu otěhotněly, v létě při práci na poli potrácely, nebo se jim narodily děti v zimě, kdy nebyl dostatek jídla. Tohle už je za námi a pověra ztrácí smysl. Vybrán květen, ale ouha – i ten vzaly nevěsty útokem a často je plno.

Nepřehlédněte:  Youtuber Tary: Pohodu si vychutnávám za Prahou
Společně s Monikou Bagárovou učí především mladé dívky triky s kosmetikou. Foto: Iwona Navrátilová

Mimo herectví připravujete i beauty videa na YouTube, je to tak?
Dalo by se to tak říct. S Monikou Bagárovou točíme beaty vlogy s názvem Make up in the city pro značku Maybelline. Natáčíme už třetím rokem a neskutečně mě to baví. Tato práce je nejen o herectví, ale i o líčení dekorativní kosmetikou, v čemž jsem se za celý ten čas chtě nechtě výrazně zlepšila. A která žena by tuto dovednost neocenila. Jak se líčit učíme hlavně mladé dívky, pro které je značka určena. Co bych za to tehdá, když jsem byla v jejich věku, dala (úsměv).

„Mám ráda, když se něco na první pohled dokonalé něčím shodí“

A co nějaký sport?
Odmala jsem byla vedena ke sportu, ale tehdy jsem to vnímala jako povinnost. Například jsem nerada jezdila na hory, protože mě čekalo tátovo drezírování. Dnes jsem za to ráda, umím dobře lyžovat, hrát tenis i golf. Měla jsem pak na co balit kluky, takovou holku chtěl každý (smích).

Vraťme se ještě k vaší profesi. Je pro vás zaměstnáním, nebo koníčkem?
Určitě to druhé. Moc mne baví a nevnímám to jako zaměstnání. Přijde mi vtipné, když jdu večer hrát a přítel se mne pak zeptá – jak bylo v práci?

Vy jste v nedávné době vašeho snoubence trochu pozlobila fotkou v médiích…
No jo, povedlo se mi Honzíka trochu ztrapnit (smích). Na Instagram jsem dala fotku, na kterém mne žádá o ruku a chybí mu v úsměvu zub. Nicméně o tom samozřejmě věděl a zveřejnění odsouhlasil. Mně se to totiž naopak hrozně líbilo. Mám ráda, když se něco na první pohled dokonalé něčím shodí.

O hře 5 z 1 jsme se už zmínili. V divadle MANA účinkujete ale ještě v dalších představeních. Na jaké byste pozvala čtenáře?
Hraji celkem ve třech hrách, dvě jsme zmínili a tím třetím je představení Ta třetí, které i doporučuji. Je to dramatický příběh o milostném trojúhelníku. Mladá, živá, velmi upřímná až někdy netaktní dívka se zamiluje se do o dvacet let staršího muže, kterému se její povaha ze začátku moc líbí. Po čase ale potká klidnější a uváženější ženu, stejně starou jako on, se kterou si může popovídat i o vážné hudbě, kterou má tak rád. Vybrat si mezi nimi je ale těžší, než se zdá… Princip, že nám na druhém po čase vadí právě ty vlastnosti, díky kterým jsme se do něj zamilovali, zažila asi většina z nás…

Hrála jste princeznu ve filmu Řachanda. Obdržela jste nabídku i na jinou pohádkovou postavu?
Nějaké projekty se rýsují, ale nerada o tom vždycky mluvím. V tomhle pověrčivá jsem, protože jak herci říkají – dokud nemáš podepsanou smlouvu, nestojíš na place a nenatáčí se, tak nikomu nic neříkej. Takže nerada odpovídám novinářům na otázky typu – co vás čeká pracovního.

Nepřehlédněte:  Upír Krejčí: Místo komiků se rodí jen aktivisté…

Jaké máte ráda filmy?
Kvalitní. Ale co se žánru týče, záleží na náladu a rozpoložení. Jsem holka, mám ráda zamilované či romantické filmy, nejvíce klasiku. Hříšný tanec a Pretty woman. Pak dobré inteligentní komedie, životopisné či dramatické filmy se silným příběhem, ale vezmu na milost i akční film, když mu nechybí zajímavá myšlenka. Například teď dávají v kinech Tenet, ten se mi moc líbil. Naopak nemusím vůbec horory, protože věřím v určitou psychosomatiku. Když mi bylo asi 14 let, scházely jsme se u nás doma s kamarádkou a potmě sledovaly horory. A já z toho byla úplně vynervovaná, až trochu paranoidní. Do postele jsem potom skákala z metru, protože jsem se bála, že mne zpod postele něco chytne za nohy. Nebo sahat potmě na vypínač bylo pro mne utrpení a dodnes mám nepříjemný pocit, že mne někdo chytne za ruku. Později jsem někde četla, že tyto akční filmy a horory v našem podvědomí opravdu vyvolávají negativní pocity a emoce, které se nám pak prolínají do běžného života.

Sledujete politiku?
Ano, ale nedovolím si o ní debatovat, natolik do hloubky se v ní neorientuji. A určitě bych do ní nevstoupila. Každého, kdo to udělal, už zkrátka od té doby začnete vnímat trochu jinak. Můj otec se angažoval v začátcích Občanského fóra, ale časem z politiky vycouval se slovy, že je to džungle a že člověk se zdravým rozumem se politikou nechce nervovat.

Co by vám do konce roku udělalo největší radost?
Kdybych našla krásné místo na svatbu (smích). Takhle bez rozmyšlení ale vlastně doopravdy nevím, co bych si přála. Asi nějakou pěknou filmovou či televizní roli. Ale když nepřijde, hroutit se nebudu. Naučila jsem se nelpět na něčem, co si chci do života přitáhnout. Člověk si pak vytvoří tlak sám na sebe a může zažívat neustálá zklamání. Nikdy jsem třeba nehrála Julii, ale kdybych na tom lpěla a ona mi nepřišla, tak by mne to do konce života mrzelo a neužila bych si spoustu krásnějších rolí. Také věřím na sílu myšlenky. Když moc tlačím na svoje přání, tak třeba nějaké jiné, možná i hezčí, které už ode mne bylo kousek přichystáno, ke mně nepřijde, protože ho k sobě nepustím.

Tagy
Pokračovat ve čtení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Související články

Back to top button
Close
Close