Rozhovory

Dagmar Pecková: Z internátu jsem utíkala po lešení!

Na poli světové opery je Dagmar Pecková (59) pojmem. Diváci jí tleskali snad na všech významných mezinárodních scénách a festivalech. Drobná a nyní blonďatá diva však nedá dopustit na Prahu, která jí „vystřelila“ k hvězdných výšinám i poskytla nezbytné domácí zázemí.

Když jste byla malá, lidé se ptali vaší maminky, zda vás neukradla cikánům z vozu. Má váš rod nějaké předky s temperamentnější krví?
Je pravda, že jako malá jsem byla velice tmavé dítě. Černé oči a vlasy, snědá pleť. A hlavně jsem pořád pobíhala s rozbitými koleny, někdy jsem se prala, zkrátka byla jsem taková jiná a vymykala se jakýmkoliv společenským představám o tom, jak by měla fungovat holčička z dobré rodiny.

Takže žádný uhrančivý důstojník s tmavým knírem či temperamentní černovlasá tanečnice se mezi vašimi předky nevyskytují?
Nepátrám po tom. Vím, že moje matka měla tmavší vlasy a oči, ale světlou pleť, a můj táta byl zase blonďák s tmavou pletí. Tak se to nějak u mne namíchalo. Ale prozradím vám jinou zajímavost. Říká se, že dědeček světoznámé operní zpěvačky Emy Destinnové byl správcem na zámku Medlešice. Už její matka byla operní zpěvačkou, pak Ema a mně je divné, že by z Medlešic, kde jsem se narodila i já, pocházely dvě operní zpěvačky (úsměv). Někdy si říkám, jestli bych to třeba prostřednictvím rozboru DNA neměla zjistit…

Medlešice jsou nyní součástí východočeské Chrudimi, ale za vašeho mládí byly samostatnou vesnicí. Jak na svoje rodné místo vzpomínáte?
Stojí tam zámeček, do kterého jsem chodila do mateřské školy, a v jeho těsné blízkosti je park. A vždy jsem měla pocit, že je šíleně velký. Ale teď když tam pořádám hudební festival a v Medlešicích i běhám, tak je všechno malé. Jak se časem změní u člověka vnímání… Za mého mládí jsme tam měli stadion, kde se v zimě udělala ledová plocha a bruslilo se a v létě jsem na něm hrála s kluky fotbal. V Medlešicích fungovalo i kino. Můj děda vždy přivezl nějaké filmy a jednou týdne se promítalo. Když se vesnice připojila k Chrudimi, tak to všechno vyprchalo. Kino přestalo fungovat a vesnické setkávání se v parku a na zábavách, to všechno časem ustalo. Ale já jsem potom stejně odešla do Prahy, takže mne to už moc nezajímalo.

Do hlavního města jste se přestěhovala kvůli studiu?
Ano, ale nebylo to hned. V 15 letech jsem se na první pokus nedostala na konzervatoř a byla jsem nucena jít na rok na gymnázium do Chrudimi. A protože už žádný humanitní obor nebyl otevřen, nebo bylo vše obsazené, musela jsem nastoupit na matematicko-fyzikální větev… Mně pak bylo líto hlavně kantorů. Co já, já se nějak protluču, ale ti, co mne to museli učit, byli chudáci. Ale po roce jsem se už dostala do Prahy, zvládla jsem i rozdílovky, takže jsem rok přeskočila, a šla rovnou do druháku. A ve 20 letech, v 5. ročníku na konzervatoři, jsem už měla angažmá v Plzni. V září loňského roku jsem tedy zahájila svou 39. pěveckou sezonu.

Nepřehlédněte:  Upír Krejčí: Místo komiků se rodí jen aktivisté…

Byla jste jako studentka hodně bouřlivá?
Jakmile jsem se dostala ze spárů matky a tzv. vesnického života, tak jsem to v Praze šíleně rozjela. Nejdříve jsem bydlela v internátu v Haštalské ulici. Odtamtud mne záhy vyhodili, protože jsem opouštěla s dalšími holkami internátní zařízení po lešení. Našly jsme si podnájem v ulici Karolíny Světlé. Byl to velice starý pokojíček, bez tekoucí vody, zkrátka něco děsivého. Pro mojí mámu to i tak bylo asi nepředstavitelně drahé, protože jako samoživitelka mne měla se sestrou na krku. To mě ale tenkrát vůbec nezajímalo. Pak mi umřel táta a já zdědila garsonku v Hradci Králové. Tu jsem vyměnila za pražský byt, začínala jsem v Praze 6, právě jsem byla v posledním školním ročníku. Bydlela jsem na Puškiňáku a potom jsem tento suterénní byt vystřídala za byt v 11. patře na Počernické v Malešicích. A když už jsem vystupovala po světě, koupila jsem si v roce 1992 malý řadový domeček na Spořilově. Nechala jsem ho kompletně vybourat, zůstaly jen obvodové zdi. Mám teď krásný interiér, protože směrem do zahrady je zimní zahrada přes dvě patra.

Jeho matka chtěla náš vztah překazit. Jednou si na mne počkala před Karlínem, že mi to vysvětlí.

Vraťme se ještě do vašich studentských let. Vzpomínáte s láskou na vaše kantory?
Vzpomínám spíše s rozpačitými pocity. Vstupovala jsem na konzervatoř s hlasovým rozsahem tří oktáv, asi jsem byla talent od pánaboha. Jenže jsem se dostala k bývalé baletce, která se na stará kolena rozhodla, že začne zpívat. A jelikož jí to nešlo, skončila jako kantorka na konzervatoři. Když jsem školu opouštěla, měla jsem ze tří oktáv jednu a nevím, zda mi ji právě návštěvy hospod nezachránily. Možná kdybych chodila poctivě do školy, tak bych třeba neměla ani tu…

Kam vás po konzervatoři zavedly další životní kroky?
Do hudebního divadla v Karlíně. Nemohla jsem si naříkat, už při škole jsem měla pražská angažmá v muzikálech a operetách, hrála jsem hlavní role. Chtěla jsem do opery, ale odmítli mne. Možná jsem tenkrát na to ještě neměla, nebo nebyli schopni rozpoznat můj potenciál. Já mezitím brala hodiny u sólistky Národního divadla paní Denygrové, kterou jsem poznala zajímavým způsobem. Chodila jsem s jejím synem, který byl mladší než já. Bylo mu 18 let a mně 22. A jeho matku chtěla náš vztah překazit. Jednou si na mne počkala před Karlínem, že mi to vysvětlí. Ale padly jsme si do oka, já ji začala navštěvovat, pak jsme spolu zpívaly a ona mi dala hlas zpátky do kupy. To bylo moje velké štěstí a celkově to nejvíce ovlivnilo mojí kariéru.

Nepřehlédněte:  Psychoterapeutka Sládková: Seniory ničí osamělost!

Jste známá operní zpěvačka a vaše jméno má zvuk i v zahraničí. Ale navíc jste se pustila i do organizování hudebního festivalu Zlatá Pecka…
Hlavním smyslem festivalu je podpora talentů v oblasti vážné hudby. Proto jsem založila spolek Zlatá Pecka a druhým rokem organizuji stejnojmenný festival v Chrudimi a v blízkém okolí. Letos v srpnu to bude již čtvrtý ročník s názvem Fenomén Maria Callas. Chci ukázat, jaká to byla žena i fenomén, co všechno v životě dokázala. Samozřejmostí bude koncert, kde se zazpívají a zahrají největší ukázky z jejích životních rolí, jako je Tosca, La traviata, Rigoletto, Carmen… Vstupenky jsou již v prodeji. A na konci festivalu proběhne divadelní hra o Callas – Mistrovská lekce, kdy budu poprvé v životě hrát čistě hereckou roli.

Trénujete herectví?
To ne, to asi není nutné. Ale naučit se texty… Je to v podstatě one woman show, nikdo jiný, kromě několika menších postav, na jevišti nebude. Množství textu asi bude můj handicap, herci na to mají postavenou paměť.

Máte nějako mimotechnické pomůcky, jak se všechno naučit?
Řekla jsem si, že se každý den naučím pár vět. Případné „mouchy“ snad vychytáme při předpremiéře v červnu v Mladé Boleslavi. Na druhou stranu, já už jsem k herectví „přičuchla“. V divadle Kalich hraji s Bárou Hrzánovou představení Carmen Y Carmen. Každá tu po svém ztvárňuje hlavní hrdinku slavné Bizetovy opery. Začalo nás to bavit a představení je tak dobré, že s ním jezdíme po celé republice. Je to velká sranda.

A když se zájezdu vracíte do Prahy, na Spořilov, do svého domečku – jste šťastná?
Jsem. Pro normálního člověka je velké štěstí žít tady, protože Praha je neuvěřitelný historický klenot. Třeba Paříž takové památky nemá, ta byla přestavěna Napoleonem III. už v 19. století. Podobné velké rekonstrukce naštěstí Prahu minuly, takže tu máme stavby od románského stylu až po současnost. Koho zajímá historie jako mne, protože pořád čtu něco historického, tak v Praze má názorný příklad toho, jak šly dějiny. Je to fakt úžasné.

A je z vašeho pohledu naše metropole příjemná i pro běžný život?
U mne nelze mluvit o běžném životě. Chvíli jsem v Německu, chvíli tady, pak zase třeba ve Francii. Já si jen řekla, že nebudu živit dopravní zácpy a nepročekám v nich hodiny. Ze Spořilova dojedu tramvají nebo metrem do centra, po kterém se zásadně pohybuji pěšky.

Ať se lidé zamyslí nad tím, co opravdu chtějí…

Takže jste tady spokojená?
Jsem. A kdyby k tomu lidé přistupovali, že vlastně auto v centru jenom překáží, bylo by to lepší. (Díváme se z kavárny Slavie na stojící kolonu automobilů na nábřeží). Vždyť se podívejte, v téměř každém autě sedí osamocený člověk.

Nepřehlédněte:  Petra Janů: "Chystám se na nového člena domácnosti!"

Jak si nejlépe odpočinete – zmíněným během?
Ano. Někdy však vstanu a vyloženě za sebou tahám nohy. Ale říkám si, že nesmím přestat. Takže jsem disciplinovaná a vím, že každý den musím uběhnout deset kilometrů i více. Neběhám moc rychle, ani na čas, ale na výdrž. Třeba osm kilometrů za hodinu. První kilometr je ale utrpením téměř pokaždé.

Běhat vám přikázal lékař?
Ne, ten by mi to možná zakázal, protože je to špatné na klouby. Ale já si říkám, že než se mi zničí, budu mrtvá. Běh mi čistí hlavu, nutí mne mít disciplínu a udržuje mne v kondici. Navíc si myslím, že si za to mohu dopřát o věneček navíc (smích).

Co očekáváte od letošního roku a co popřejete našim čtenářům?
Zpívala jsem hymnu na Národní třídě u příležitosti 17. listopadu. A myslím si, že bývalý prezident Havel byl čestný člověk. Třeba to nebyl ideální politik, ale byla to osobnost, kterou nám svět záviděl. A my si toho nevážíme. Právě tak jako svobody.
Chápu, že když vám po 40 letech otevřou brány vězení, vy z něho vyjdete a máte se naučit žít jinak, je to těžké. A nezvládne to každý. Nějaké procento lidí ale ano – naučí se řeči, vyjede do světa, podívá se přes okraj svého talíře, jak to vypadá jinde. Ale jsou lidé, kteří udělají všechno pro to, aby mohli zalézt do vězení zpátky, aby nemuseli přijmout zodpovědnost za svůj život. Ale ti nemají právo nás tam s sebou stahovat. Tohle bych dala lidem na cestu do nového roku k přemýšlení. Ať se zamyslí, jestli opravdu chtějí, aby tady zavládlo to, co tu bylo před lety.
Všichni dělají politiku v hospodě, ale když se má jít k volbám, tak se k nim nejde. Když se potom zvolí člověk, který dostal mandát od voličů, ale nedělá práci pro ně, nýbrž pro sebe, a když se proti němu protestuje, tak prý neakceptujeme volby. Ano, neakceptujeme, protože onen člověk se nechová tak, jak slíbil. A populismu se lehce věří, ale hůře se to pak dělá. Ať se tedy lidé zamyslí nad tím, co opravdu chtějí…

Tagy
Pokračovat ve čtení

Související články

Back to top button
Close
Close