Rozhovory
Nejnovější

Markéta Zinnerová: O seriálu My všichni školou povinní, Švorcové i útěku z Prahy!

Kdo by neznal seriály a filmy jako My všichni školou povinní, Den pro mou lásku, Tajemství proutěného košíku, pohádky Za humny je drak, Elixír a Halíbela nebo drama Bollero. Autorkou těchto a mnohých děl, včetně knížek, je spisovatelka, scénáristka a bývalá televizní dramaturgyně Markéta Zinnerová. Jak žije a jak vzpomíná na dobu, kdy její díla dostávala televizní a filmovou podobu?

Paní Zinnerová, jak a kde dnes bydlíte a proč jste před lety odešli z Prahy?

Získali jsme přesvědčení, že Praha, ač je nádherná, už dneska není pro důchodce. Jsme v jižních Čechách, v nádherném Jindřichově Hradci a už bychom neměnili. Tady je klid, lidé jsou na sebe vlídní. Pro mě byla důležitá i zdravotní stránka, protože smog a prach jsou skrytí zabijáci.

Proč ale Jindřichův Hradec, čím vás tak okouzlil?

Řadu let jsme jezdili kus odtud na chalupu. Máme tu i několik známých z řad bývalých studentů mého muže Milana a Hradec je krásné, starobylé, romantické město. Je tu spousta zeleně a cítíme se tu, i když bydlíme v panelákovém bytě, který tak ale nevypadá, jako na venkově.

Markéta Zinnerová je autorkou i seriálu My všichni školou povinní.
Foto: archiv M. Zinnerové

Není oproti Praze na vás právě tady až moc velký klid?

Vůbec ne, naopak! Máme svůj svět a ten jsme si přinesli i sem. Jsme spokojeni. A jak nám roky přibývají, jsme spíš stále více rádi v klidu a sami. Já mám své psaní, mám teď docela obsáhlý projekt, na kterém pracuji. A Milan, který je bývalým a velmi vyhledávaný sportovním lékařem, má také své zájmy. Nenudíme se.

Poměrně často televize vysílají jak váš slavný seriál My všichni školou povinní, tak i další věci – filmy a pohádky. Těší vás to?

Ukažte mi autora, kterého by něco takového netěšilo. Hlavně, když náhodou mám čas a příležitost to vidět, vždycky a s láskou vzpomínám na lidi, s kterými to vznikalo. Těch skvělých herců, kteří v mých věcech hráli, už značně ubylo. Je mi z toho tak nějak smutno, ale i to je život.

Nedávno se připomínalo výročí skvělé české herečky Dany Medřické. Je pravdou, že zemřela v době natáčení vašeho seriálu?

Ano, bohužel. Danuška Medřická byla opravdu úžasná, úchvatná žena i herečka. Bylo to opravdu zjevení v tom nejkrásnějším slova smyslu. Byla to PANÍ HEREČKA i skvělý, laskavý člověk. Bohužel odešla právě v době, kdy jsme točili My všichni školou povinní.

Pro vás jako pro autorku i dramaturgyni to muselo být velmi složité.

Byl to šok, bylo to velmi smutné. Nicméně v takovém případě jsou dvě varianty – buď to přeobsadit a celé přetočit, což v tomto případě nešlo, nebo to nějak vyřešit. Proto jsem musela všechny dialogy, které tam Dana měla, předělat. Třeba situace, kdy rozmlouvá ředitelka školy v podání další skvělé herečky Věry Galatíkové s malým Jirkou, byly z větší části věci, které měla mít právě Dana Medřická. Byly i další repliky. Divák to nepozná, ale seriál to jistým způsobem poznamenalo.

Nepřehlédněte:  Jan Čenský: Na Petřín mám romantické vzpomínky!
S manželem Milanem Jílkem žije Zinnerová více než 20 let. Foto: archiv M. Zinnerové

Další z hereček, která vám byla velmi blízká, byla Libuše Havelková. Jak na ni vzpomínáte?

Libuška byla a stále je, i když už není mezi námi, moje srdeční záležitost. Byla přesně taková, jakou ji diváci znají z obrazovky. Laskavá, milá, moudrá, ale když na to přišlo, uměla být i vážná a rázná. Ale vždycky tak laskavě.

Nemáte pocit, že v posledních desítkách let vymizel prostor pro filmy a seriály pro děti?

Ona všeobecně tvorba pro mládež se jakožto kategorie v televizi už nepěstuje. Je to škoda. Prý je jiná doba a dětské filmy by už tolik neuspěly. Nemyslím si to. Kdyby byly dobře přizpůsobené dnešku a děti oslovily, jistě by svůj prostor měly. Ale ono je vždy jednodušší říct, že něco nejde, než pro to něco udělat…

Čím to je, že jste se celou dobu jako spisovatelka, scénáristka i dramaturgyně věnovala dětem, a soužití dětí s dospělými?

Tento svět mě vždycky nesmírně fascinoval. Bylo to dáno i tím, že jsem měla úžasné rodiče a opravdu krásné dětství. To třeba ovlivnilo můj seriál Tajemství proutěného košíku, což je moje taková krásná vzpomínka a útěk do dětství i na léto strávené na venkově.

Ale další filmy, včetně těch dramat, jsou inspirovány třeba vašimi dětmi nebo přímo vámi, je to tak?

Ano. Třeba seriál My všichni školou povinní, ta role malého Jirky Olivy, to je vlastně reminiscence dětství mého syna Pavla, kterého diváci dnes znají z televize Prima, kde kutí v jednom pořadu. Dokonce i učitelka Hajská, kterou skvěle hrála Gábi Vránová, byla skutečná. A taky řada různých detailů, postřehů. Ale to, jak se tam ten malý Jirka chová, co dělá, jak myslí, to je přesně život mého syna a všeho, co jsme s ním v jeho školních letech prožívali.

Kutil Pavel Zeman, syn Markéty Zinnerové, podle něhož psala i roli Jirky v My všichni školou povinní.
Foto: Prima TV

V seriálu My všichni školou povinní hrála i kontroverzní herečka Jiřina Švorcová. Jaká se vůči vám chovala a jak právě na ni vzpomínáte?

Možná se to někomu bude zdát zvláštní, ale proti Jiřině Švorcové nemohu říct křivého slova. Když pominu její politické názory, za kterými si ale, na rozdíl od mnoha jiných, skutečně stála, tak lidsky a charakterově se vždy chovala skvěle a přátelsky. Vždyť pověstná jsou svědectví, kolika lidem pomohla a oni pak před ní třeba přešli na druhý chodník. A to mě mrzí. Jiřina byla možná funkcionářka, možná něčemu věřila, ale nikdy, opravdu nikdy, nikomu vědomě neublížila. Ke mně, ke štábu, k hercům se chovala vždy hezky a profesionálně. Na nic si nehrála a vždy uměla i každému, kdo o to stál, poradit a pomoct.

Nepřehlédněte:  Věštec Bradley: Třetina podnikatelů u nás skončí!

Vašimi dětmi a životem jsou ale inspirovány i další vaše příběhy. Například drama Den pro mou lásku. To je pro vás asi dodnes velmi bolestivým tématem?

Je, samozřejmě, a i když je to tak strašně dávno, pořád to nejde vymazat z paměti. Musela jsem se z toho tehdy vypsat, abych tak nějak, jak vždy říkám, uvnitř neumřela. Moje dcera Pavlínka zemřela, když ji byly tři roky, nečekaně, náhle. Dnes se tomu říká syndrom náhlého úmrtí. I když to asi zní zvláštně, kdyby se tahle hrozná věc tehdy nestala, nevznikl by film Den pro mou lásku, nepochopila bych, že se umím vyjadřovat filmově, obrazem, nenarodily by se některé děti. Protože mi několik lidí řeklo, že jim ten příběh nesmírně pomohl a dodal odvahu v podobné situaci vrátit se k mateřství a rodičovství. Vše, co si člověk protrpí a překoná, to ho posouvá dál.

Nevyřizovala jste si jako autorka tak maličko účty s někým, právě proto, že jste mu do filmu, seriálu napsala nějakou a ne zrovna pozitivní postavu? Třeba jako učitelce Hajské?

Nemám v sobě nenávist. To neumím, i když mi třeba v životě i někdo hodně ublížil. Spíš jsem jen využila tu zkušenost, zážitek, prožitek. A pokud se v tom někdo poznal, pak je to jeho věc. Možná dobré proto, aby se nad sebou zamyslel. (úsměv)

Markéta Zinnerová pracuje na dalším projektu. Foto: archiv M. Zinnerové

Napsala jste ale také příběh Bollero, příběh, inspirovaný skutečným zločinem na Slovensku z 80. let. Dokonce jste kvůli němu stála i před soudem.

Ano, to bylo skutečně krušné období, které mi vzalo pár let života. Vycházelo to skutečně z toho, co se odehrálo. To, že mne pak začali účastníci té události, mezi nimiž byli i ti vrazi dívky, žalovat pro pomluvu a nactiutrhání, což byl paradox, ale hlavně i velká mediální kauza, mne psychicky málem úplně odrovnalo. Nakonec se ukázala pravda.

Vy jste prý měla unikátní podklady pro ten příběh. Věděli to ti, kteří vás pak žalovali?

Nepřehlédněte:  Jediný výrobce krystalového vína na světě Miroslav Kovács: Víno i covid nás učí trpělivosti.

Nevím, zda to věděli, ale já jsem skutečně jen vycházela z pravdy. Měla jsem totiž to štěstí, že jsem měla přístup k soudním spisům, hovořila se svědky, rodiči zavražděné dívky a další věci, které byly neoddiskutovatelné. S tím oni asi nepočítali. Naštěstí soud jejich vinu uznal a já dokázala, že jsem čerpala jen z toho, co se opravdu stalo.

S vaším manželem jste více než dvacet let. Ani pro jednoho to nebylo první manželství. Čím to je, že tohle vydrželo?

Asi jsme oba nějak dospěli, zmoudřeli a věci si opravdu prožili a odžili. S Milanem jsme se poznali kdysi tak, že on žil v dlouhodobě nefungujícím vztahu, já v tu dobu partnera neměla. Taky jsem se zařekla, že na chlapy už kašlu. No a za týden jsme měli s Milanem první schůzku… Nikomu jsme neublížili a osud to tak prostě chtěl. Seznámili nás vlastně naši dva kamarádi, herci Sváťa Skopal a Mirek Vladyka, kteří nám pak taky šli za svědky na svatbu.

Zinnerová žije už řadu let v Jindřichově Hradci. Foto: archiv M. Zinnerové

Jaké to je, že spolu mohou žít v souladu spisovatelka, scénáristka a sportovec a sportovní lékař, každý s jinými zájmy a profesemi?

Důležité především je to, aby se ti dva respektovali, aby respektovali své profese, svou práci, zájmy a koníčky. A tohle se nám dvěma zatím dobře daří. Vím, že se mnou to asi není vždycky jednoduché a říkám, že jsem ´zavřená ve své bublině´a Milan to respektuje. Ale zase ví, že má doma hodnou, věrnou a milující ženu, která ho neobtěžuje nesmysly a netrpí rozmary. (smích)

Vy se společenskému životu spíše vyhýbáte, nechybí vám ten kontakt, ten ruch, ta energie?

Že se spíš vyhýbáme? My se mu zcela vyhýbáme. My ho vlastně ignorujeme. Nikomu jej neupíráme, ale pro nás – pro mě téměř a pro manžela už pár let – osmdesátileté lidi už to není. Užili jsme si toho dost. S kým chceme, se potkáváme, voláme si a tak jsme spokojení. Ta energie je o něčem jiném. I o tom, že jsou tu lidé, o nichž víte, že na vás myslí a vy na ně. Nemusíte je vidět denně, týdně, ale víte, že když o něco jde, zavoláte, oni tu jsou a naopak.

Prošla jste si nelehkým životem, i když profesně jistě zajímavým a pestrým. Mátě nějaké heslo, kterým jste se řídila, a kterém vám i v krušných chvílích pomohlo?

Mám takové a myslím si, že hovoří za vše: “Fňukáním se nikdy nic nespraví“!

Tagy
Pokračovat ve čtení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Back to top button
Close
Close